Trailování ve Zlatých Horách

Dopoledne jsme začali klasickou tratí trail-o. Většinou parkové typy úloh nebyly zas tak těžké a popasovali jsme se s nimi všichni velmi dobře. Nejlépe si s chytáky poradil Pavol Bukovac, jeden ze dvou členů slovenské reprezentace. Na jaře není závodů tolik a každý vítá možnost na ostro si zazávodit.

Počasí bylo luxusní, pauzu jsme vyplnili neméně luxusním obědem v místním hotelu.

A pak to přišlo. Odpolední TempO bych nenazvala jinak než masakr. Fakt těžké, v neskutečně členitém lesním terénu plném kupek, údolíček a nosíků. Orienťáci vědí. Moje snaha rychle najít záchytný bod a od něj se odrážet naprosto selhávala. Na úlohy většiny stanovišť bych potřebovala aspoň 10 minut, ne pár vteřin – najít se, pochopit, vyřešit. Podle toho také vypadaly výsledky a nutno podotknout, že extrémně dobře to tentokrát nešlo vlastně nikomu. I přesto se mi ten závod líbil, nebylo to triviální, byla to výzva.

Neděli jsme zahájili malým deja vu – časovka před vlastním závodem (opět klasika) byla postavená na změti kupek, které mne potrápily v sobotním tempu. Tentokrát jsem se s nimi popasovala lépe, druhá časovka už mi tak nevyšla. No, tak příště… Vlastní závod pak nebyla žádná procházka růžovým sadem – cesta šílená (bez asistence téměř nesjízdná nebo s velkým množstvím neinterpretovatelných slov), terén divoký a ne úplně přehledný, plný nejrůznějších vrstevnicových útvarů. Stýskalo se mi po počítání stromů v sadu v sobotu… Výsledky alespoň u nás v Para odpovídaly náročnosti terénu, chyb jsme nasekali víc než v sobotu. Ve finále jsem byla překvapená, že jich vlastně nemám ještě víc J

Výsledky v Para kategorii ovládly v součtu všech tří závodů tentokrát ženy – udržela jsem si nakonec těsně první příčku před vrchlabskou Hankou Doležalovou, za nás se ale dostala Jarka Mrtková, které se povedl zejména sobotní závod velmi dobře.

Děkujeme všem našim partnerům (zejména NF Anděl na kolech a MŠMT) za podporu, bez které bychom tyto a další závody nemohli absolvovat v takové pohodě.