Milan Lučný

Orientační závod

V dětství v pěti letech mi diagnostikovali progresivní svalovou dystrofii. Je to onemocnění svalů s jejich postupným úbytkem. Jako dítě jsem tento hendikep skoro nevnímal, při určitých činnostech jsem jen cítil po nějaké době únavu (běh, jízda na kole, chůze do schodů), ta ale po chvilce odpočinku přešla a pak jsem pokračoval v činnostech dál. Zlomovým bodem pro mě byly zlomeniny, které uspíšily progresi mých svalů. Ve 13-ti letech na lyžařském výcviku jsem si zlomil nohu poprvé. V době kolem 20-ti let jsem začínal rok od roku pociťovat slabost při chůzi a od svých 30-ti jsem začal používat električák, ale jen po venku, po bytě jsem to ještě zvládal s přichytáváním se o nábytek, madla, stěnu, co bylo po ruce… . V důsledku zhoršování nemoci jsem měl v 35-ti letech další nešťastný pád s následkem zlomeniny a od té doby se pohybuju jen na vozíku, doma mechanickém a venku na elektrickém.

Už od dětství jsem byl fanouškem skoro všech sportů, několik jsem si i vyzkoušel, ale jen tak rekreačně. Závodně jsem dělal hasičský sport (asi do 16-ti let). Pak jsem byl už jen jako divák a jím jsem doposud. Sport pro mě představuje poměření sil a schopností proti soupeři. Vždycky to tak bylo a bude, protože vítěz je jen jeden.

Sportovat na vozíku jsem začal v r. 2005 na svých prvních orientačních závodech v Opavě. Tam jsem se s tímto skvělým sportem setkal poprvé a ne moc dobrý výsledek mě nakopnul k účastem na dalších závodech. Výsledky se začaly dostavovat a pak jsem k tomu přidal další disciplínu v orientačních sportech a tou je TRAIL-O. K tomuto sportu jsem se dostal díky asociaci zdravotně postižených Apropo, se kterou jsem se zúčastňoval rekondičních pobytů, a ta mi nabídla účast, kterou jsem neodmítnul. Kromě orientačních disciplín jsem si zkusil Bocciu, je to také dobrý sport, který při mé diagnóze zvládám. Mám i nějaké malé úspěchy, zúčastňuji se tradičních Havířovských turnajů v Boccie a většinou s nějakým umístěním. V minulých letech jsem i tento turnaj vyhrál a několikrát byl na bedně.

Největší sportovní zážitek pro mě byla účast na velkých orienťáckých závodech ve Švédsku a to na O-RINGENu. Dostal jsem se tam díky sponzorskému daru od společnosti Adidas. Projekt Adidasu předložil můj oddíl SKV Praha a vyšlo to. Jel jsem tam sbírat hlavně zkušenosti, protože momentálně jsem se účastnil jen domácích závodů a zahraničí pro mě byla novinka, musím říct, že příjemná. Strach při sportu nemám, kdybych ho měl, tak bych ho asi nedělal. Ale občas tam obavy při některých vjezdech na kontrolu při orienťáku jsou, protože se pohybujeme nad propastmi, prudkými srázy a také na úzkých klopených cestách. Bez pomoci asistentů by to nešlo, díky za ně!

Členem SKV Praha jsem od roku 2011, přináší mi rozvoj v orientačních sportech, setkání s kamarády a také poznávání nových míst. Příjemné je také, že SKV nám přispívá na cestovné, protože ne vždy bych mohl odjet na druhý konec republiky. Musel bych si závody vybírat a tím bych přicházel o zkušenosti z dalších závodů, každý závod je totiž i tréninkem…