OO Cup 2013

Přitom OO Cup je mezi orientačními běžci pojem, který přitahuje závodníky z celého světa. Trail-o měl rovněž solidní účast závodníků z Chorvatska, Itálie, Německa, Holandska a samozřejmě Slovinska, včetně tří vozíčkářů na „elektrikách“. Niko Čižek, nejzkušenější z nich, se rozhodl závodit na tratích A, aby měli po závodech snazší společný rozbor. Tím jsem v kategorii Para elite osaměl.

První z trojice závodů stavěl Krešo Keresteš v lesním terénu „Soriška planina“. Snažil jsem dát na radu IOF advisora Libora Forsta, abych nedělal hloupé chyby, přesto jsem třikrát zvolil nevhodné vodítko, které mě zavedlo ke špatnému lampionu. Na dokonalé mapě by se to asi nestalo, ale taková mapa neexistuje. O něco horší bylo dodržení časového limitu. Za překročení mi přistála dvoubodová pokuta, která mě výrazně posunula ve výsledcích dolů. Navíc po protestech došlo ke zrušení dvou kontrol, které jsem měl dobře. OK, protest je regulérní prostředek, ale reklamovat záměrné linie dvou vzdálených objektů, které neukazují přesně do shluku lampionů, to nepovažuji za šťastné.

Druhý závod probíhal v prostoru „Selška planina“, a protože se jednalo o Mistrovství Slovinska 2013, stavitelem se stal Marco Giovanini z Itálie a všichni slovinští závodníci mohli usilovat o titul.

Marco je známý svými internetovými soutěžemi, ale ve stavbě trailu tolik zkušeností nemá. Podle mého názoru odvedl ale výbornou práci, jen já jsem na ni nebyl připravený. Zádrhelem dne byla otázka, které z kamenů jsou na mapě a které nikoli. To bylo trochu nepředvídatelné, v ostatních ohledech mapa seděla dobře. Velká část kontrol se velice brzy scvrkla na otázku AZ, tedy zda je na daném místě lampion nebo je správné místo o něco dál nebo výš? Dost velký záběr na nervovou soustavu a já jsem se bohužel nechal několikrát „vycukat“. Nejhloupější chybou dne byla ovšem poslední kontrola, kde se mi nechtělo vracet k rozhodovacímu stanovišti a razil jsem tak lampion vzdálený asi 50 m. Bohužel, celkově to byla bída, i když opět došlo na protesty, jedna kontrola byla zrušená a Krešo skončil až za mnou, mohlo to být lepší.

Třetí závod stavěl opět Krešo a probíhal mezi desítkami závodníků, relaxujících po dopoledních závodech přímo v prostoru lyžařského střediska Selška planina. Byl krátký a nejlehčí ze všech. Bohužel, šanci na dobrý výsledek jsem ani tentokrát neproměnil. Na kontrole 4, kde byl jediný lampion, jsem orazil B (samozřejmě špatný řádek). Také jsem opakoval chyby z neděle – dvakrát jsem neměl odvahu na volbu Z – celkově jich bylo za druhé dva 14.

Ještě pár slov k terénu a přístupnosti závodů. Loni mi pořadatel poskytl asistenta, který dorazil na závody pouze kvůli mně. Letos se asistence ujal sám Krešo. Podklad byl většinou typická horská cesta, na vozíku sjízdná, ale s velkými obtížemi a pomalu. Elektrické vozíky, pokud mohu soudit, jezdily celkem bez problémů. Na druhých dvou závodech jsem měl přidaných 10 minut (které mi první den chyběly). Informace o závodech a komunikace s pořadateli proběhla na výborné úrovni včetně doporučení bezbariérového ubytování.

Musím ocenit ještě jednu věc – díky této disciplíně se člověk podívá na místa, kam by ho ani nenapadlo zavítat. A jsou to často krásná místa, která za to stojí.