Seakajaky na Dalešické přehradě

V pátek, kdy jsem díky cestovní horečce naspala pouhé čtyři hodiny, jsem vyrazila už dopoledne. Sama, po vlastní ose hromadnou dopravou. Jen těžce jsem po dobytí mety - kempu Wilsonka na Dalešické přehradě - dočkala večera, hodní lidé mi postavili stan, nasycená masíčkem z grilu s nepřekonatelným Bennyho čatním, jsem usnula jak nemluvně. Ráno jsem si ale přivstala a vybojovala možnost být i já druhým užitečná. S radostí jsem pro všechny umyla nádobí a jako třešničku na dortu, jsem si užila ranní, bylinkovou procházku, s jednou z mnoha přítomných Haniček. Žádný jiný čaj, než právě ten bylinkový, jsem tam nepila. Byl výborný.

Dopoledne, při přípravě veškerého vybavení na vodu, nám zpříjemňovala jedna z mlaďušek hrou na akordeon. Podtrhovala tím nepopsatelnou atmosféru celého toho prostoru a dění. Pak se přidala k Janě s partou dětí, pardon, omlouvám se těm, kteří se již dětmi necítí být, tedy lépe k omladině, která vyrazila na vodu s paddleboardy. Snad si to všichni užili dosyta.

Vyrazila i naše druhá parta. V seakayaku jsem již před lety seděla, dokonce jsem se v něm chviličku zkusila udržet sama, ale na projížďku bych si netroufla. S úlevou jsem přijala informaci, že pojedu s Bennym. Posadili mě do seakayaku s postraními plovákami, jejichž vynálezce, J. Kudrnu, mám tu čest tak trochu znát, neboť byl přítomen. Měla jsem čekat na Bennyho 10 metrů od břehu. Vrtalo mi hlavou, jak do lodi, tak daleko od břehu, bude nastupovat. Až když jsem dostala povel "pádluj", došlo mi, že jedu sama a je to na mně, udržet loď na vodě. Respekt jsem měla, ale podařilo se. Projeli jsme se krásnou přírodou, do které se jinak s našimi vozíky nedostaneme. Bez problémů jsem se i vrátila a za odměnu jsem byla odvedena za ruce do vody, abych se mohla pár tempíčky osvěžit.

Odpoledne vypluli ještě ti, co přijeli později a dopolední vyplutí nestihli. Přidali se někteří nenasytové, kterým jedna ani dvě plutí nestačila. Za odměnu to měli s trochou dobrodružství. Zdvihl se vítr a spustil se déšť. Asistenti, s ostřílenými seakayakáři, ale všechny spolehlivě dopravili na pevnou zem, kde už drnčely kytary s Davidovým občasným přispěním hry na foukací harmoniku, pakliže se domohl svého žádaného C.

Pod přístřeškem to hřálo člověčinou. Málem bychom se tam všichni nevešli, ale večerní bojová hra nám odvedla mláďata do deště. Snad měli vyrážet jednotlivci, ale bezva parta se utužila a tak vyrazili společně a společně dorazili i do cíle. Zvítězili všichni. Nám ostatním byl průběh hry utajen. Možná proto, že si jí příště Romča připraví i pro nás? Tak to aby si mě někdo vzal pod křidýlka - ztrácím se vždycky a všude. Tentokrát mě ale kamarádi nenechali. A to i za přispění naší SKVělé šéfové, Míši, která to bůhví odkud ošéfovala tak, že mě po cestě nabrala do až po strop naloženého auta, Jana Hájková s Davidem a jeho bezva asistentkou Karolínou. Kufr auta už se vzpouzel, měl toho dost, ale nakonec si dal říct a všechno dobře dopadlo.

Pohodový Benny, si při všech svých povinnostech, nacházel v průběhu dne čas ještě na otázku "Tak co, Šári, všechno v pořádku?" Samozřejmě, že odpověď zněla "Všechno v poho, mám se skvěle!" Prostě se SKVělým Bennym a jeho moravskou partou, za přispění našich ostřílených SKVělých asistentů, to jiné prostě nemohlo být! Dokonce nám i počasí, až na drobnou výjimku, vyšlo.

Domů mě již brala Jana s Davidem a Karolínou rovnou. Ale se zastávkou u zámku v Třebíči, kde jsme navštívili baziliku svatého Prokopa. A při výborné polévce v Centru Lihovar, jsme si ještě popovídali s Jíťou, Honzíkem a jeho Haničkou, kteří využili volného odpoledne k návštěvě Třebíče, stejně jako my. A pak už jsme si zamávali a posilněni novými zážitky, vyrazili k domovům. Všem SKVělým kamarádům děkuji a už se zase těším na další akce s vámi!

Děkujeme Našemu Bennymu, seakajakářům a partnerům!