Martin – hráč ping pongu

| Stolní tenis |Jiří Dostál

Martin Wapit Lukáš – nový člen SKV Praha – nadějný hráč ping pongu

Martin je 30letý pohledný sympaťák z Očihova u Žatce, kterému se před dvěma lety po nešťastném pádu na motorce změnil život. Turbulentní doba posledních měsíců přinesla ale nejednu změnu. Martin se musel sžít s rolí vozíčkáře, do toho přišla korona, takže přišel o práci, do které by se býval mohl vrátit. Martina osud nezlomil. Poměrně záhy se naskytla práce nová, navíc poznal, že jeho oblíbený stolní tenis jde hrát na vysoké úrovni i na vozíku, takže se stal členem oddílu stolního tenisu a už sbírá výhry. A nejkrásnějším příslibem šťastných budoucích let je skutečnost, že s přítelkyní Bárou čekají miminko.

Martine, jak se to přihodilo, že jste vozíčkář?

V březnu 2019, když byl svět ještě v pořádku, jsem šel jezdit motokros, ne závodně, ale jen tak pro radost. Vyskočil jsem i s motorkou a špatně jsem dopadl – ten pád způsobil zlomeninu páteře a přerušení míchy – od té doby jsem paraplegik.

Bylo těžké sžít a smířit se se svojí novou životní rolí vozíčkáře?

Bylo, ale přesto myslím, že jsem se s tím vyrovnal docela rychle. Tak každý den, pravda, není svátek, ale snažím se pořád něco dělat. Mám novou práci, hodně se věnuju sportu a čekáme miminko, což bude určitě velká vzpruha do života.

Co je na „vozíčkářství“ nejtěžší?

Paradoxně to, že člověk sedí a nemůže chodit, není to nejhorší. Vyčerpávající je péče o tělo - oblékání, přelézání, problémy s termoregulací, které s sebou nesou to, že neodhadnu teplotu, prochladnu a onemocním, trpím neuropatickými bolestmi a spasmy. A na to vše jím hromadu léků. Je to jako když vám někdo sebere vaše tělo a dá nové, které se chová úplně jinak, než jste zvyklí. Návod vám ale nikdo nedá. Takže hokro-těžko zkoumáte a vychytáváte to, co můžete a to, co už si vaše tělo nepřeje. Kdyby to bylo jen o tom, že člověk sedí, byla by to pohoda.

Ale i přes všechny nesnáze jste se poměrně brzy navrátil do aktivního života? Prozraďte nám, co děláte za práci?

Teď dělám administrativu v rodinné stavební firmě, kde mám individuální přístup. Před úrazem jsem pracoval jako mistr v japonské firmě na výrobu světlometů, ale tam začali s koronou propouštět, takže nebylo kam se po úrazu vrátit. Nakonec se naskytla příležitost té práce, kde jsem teď a jsem za to velmi rád. Vycházíme si se zaměstnavatelem maximálně vstříc, což dává práci úplně nový rozměr.

A co sporty?

Rád rybařím a hraju ping pong. Při pobytu v Parapleti jsem viděl, že tam chodí kluci stolní tenisté trénovat. Zkusil jsem to s nimi, protože jsem „za zdrava“ ping pong hrál na krajské úrovni. Kluci si hned všimli, že to mám v ruce a nabídli mi, ať trénuju s nimi. Jsem za to opravdu rád, protože touha hrát stolní tenis mě neopustila. Poměrně záhy mně nabídli, abych se zúčastnil poháru ve stolním tenise, na což jsem kývnul, zúčastnil se ho a skončil druhý. V současné době stolním tenisem dost žiju – jezdím 2x týdně trénovat do Prahy a jednou týdně tady doma hraju se zdravými muži. A vlastně i s nimi hraju soutěže.

A jiné sporty?

Před úrazem jsem toho dělal spoustu: fotbal, florbal, závodil jsem na motorkách a ping pong. Teď na vozíku jsem toho zatím moc nevyzkoušel, ale mám spadeno na lyže a vím, že se jezdí na cyklisťáky. Vyzkoušel jsem třeba i parahokej, ale to není ideální sport pro mě. I k motosportu jsem se vrátil. Mám čtyřkolku, tak jezdím na vozíčkářské akce na čtyřkolkách. Rád bych se věnoval i florbalu, ale zatím na to nemám tolik času. A navíc s příchozím miminkem budu mít ještě trochu jiné starosti a radosti.

Co vám sport dává do života?

Radost, bojování a výhry. A od té doby, co jsem na vozíku, tak i vlastně tak trochu zapomnění na vozíčkářské strasti. Myslím, že sport je pro vozíčkáře důležitý jak fyzicky, tak psychicky.