Michal Vondráček

Stolní tenis

Michal je pohledný mladý muž. Jeho životní entuziasmus nelze přehlédnout. S odvahou sobě vlastní zakouší to, na co se mnozí bojí byť jen pomyslet. Už od útlého mládí vášnivě a dobrodružně sportuje. Jeho báječný životní rozjezd zkomplikoval úraz, který se Michalovi přihodil po zimním semestru bakalářského studia, kde studoval Řízení podniku. Vyrazil si odpočinout na hory a při snowboardovém skoku přišel pád... Diagnóza lékařů zněla krutě: zlomená páteř a přerušená mícha. Bylo mu 23 let. Navazující magisterské studium - Managemet firem - dodělal v Praze, neboť pražské a plzeňské pojetí bezbariérovosti bylo tehdy nesrovnatelné. V současné době pracuje na poloviční úvazek v rodinné topenářské firmě, kde dělá rozpočty a provozní činnosti. Protože je Michal velice aktivní, podílí se na projektu VZP – Vzpoura úrazům, kdy navštěvuje základní a střední školy, aby tam besedoval s mladými lidmi o zbytečných fatálních úrazech. S manželkou bydlí v rodinném domku v Českých Budějovicích. V době našeho rozhovoru právě uplynulo 10 let od jeho úrazu.

Jak tě znám, Michale, jsi velmi sportovně aktivní. Bylo tomu tak vždy?

Ano. Můj život vlastně odjakživa provázel nějaký ten sport. A měl jsem rád zejména rychlejší adrenalinové sporty. Dělal jsem závodně motokros, skákal jsem na kole, jezdil jsem na snowboardu, ale jezdil jsem třeba i freeriding – snowboardové sjezdy volnou přírodou.

Po úraze vlastně ve spoustě aktivit pokračuju dál, ale už jako vozíčkář. V současné době třeba závodím na čtyřkolce, to mám fakt rád. V zimě jezdím na monoski, ale to jen rekreačně. Občas se projedu i na „běžkách“. Při teplém počasí se moc rád svezu na vodních lyžích. Nakonec jsem se začal pravidelně věnovat i něčemu klidnějšímu, i když taky dost rychlému, a to je stolní tenis. Ten hraju přímo za SKV Praha. A to je vlastně jediný sport, který jsem nedělal „za zdrava“. Tehdy to pro mě nebylo atraktivní, to jsem si ještě myslel, že jsem nesmrtelný… Teď už jsem opatrnější. Ve výčtu svých oblíbených sportovních činností nemůžu zapomenout na handbike. Loni jsem ho motorizoval, takže už můžu jet kamkoli a nebojím se, že bych přepálil své síly, což už se mi párkrát stalo. Jednou jsem se třeba vsadil, že vyjedu na Dlouhé Stráně. To teda bylo dost na hraně. Ten konec byl fakt prudký a já už nemohl. Ale nakonec jsem tam vyjel. Teď už nechci být zbytečně limitovaný svými silami. Líbí se mi ta svoboda, že elektropohon mohu a nemusím použít. Otvírá se tak škála úplně jiných vyjížděk…

Když tě tak poslouchám, ruce tě nebolí?

Ale tak to víš, že bolí… Někdy... Tohle všechno jsou takové nepravidelné sportovní záliby. Mě asi nejvíc ruce bolí, když nic nedělám. Tak jsem si od Cesty za snem pořídil handbike trenažér a když počasí nepřeje žádnému sportu, zajezdím si alespoň doma na trenažéru. A do toho chodím 2x týdně pravidelně trénovat ping pong se zdravými hráči u nás v Budějovicích, občas přidám i trénink v Praze s vozíčkáři.

A který sport tě tedy baví nejvíc?

Váhám mezi stolním tenisem a čtyřkolkou. Čtyřkolka mě tedy rozhodně baví víc, ale když k tomu přičtu fakt, že jí musím naložit, a k tomu všechny další věci, převézt, a tam ji zase sundat, po závodech jí musím umýt… Tak sečteno podtrženo se to s tím stolním tenisem dost vyrovnává. Ale jakmile sedím na čtyřkolce, tak ta nesrovnatelně vede. Zkrátka život v sedle kapotovaných koní je moje životní srdcovka.

Co ti sport dává do života?

Radost. Pohyb, to je čistá radost.