Jarmila Onderková

Potápění

Moderátorka, absolventka FTVS a Asijských studií na Metropolitní univerzitě. Na vozíku od 20 let po autonehodě, věnuje se hlavně potápění.

„Vozík mi vadí každý den. Smířit s vozíkem se nedá. Když se dostáváš do blbejch situací, hodíš si to na ten vozejk, že za to může. Ale kdybych nebyla na vozejku, tak ty věci by se mi stávaly taky. Zdravej člověk má to samý, ale ty to můžeš hodit na ten vozejk. Když chci víc fňukat, můžu to svést na vozík. Ale nesnáším, když mne někdo lituje, pomoc potřebuju, ale lítost ne.

Sport jsem dělala i před úrazem, hlavně atletiku, byla jsem ve sportu pořád. Ani mne nenapadlo, že bych po úrazu sport nedělala. Patřila jsem k zakladatelům Sportovního klubu vozíčkářů, hrála stolní tenis, každej hrál za sebe, pak se začali sdružovat – vznikl SKV. Bavilo mne quadruragby, jeden čas jsem jezdila automobilové závody. K potápění jsem se dostala, když jsem pracovala v ČT v pořadu Klíč a natáčeli jsme to, že se hendikepovaní lidi mohou potápět. Tak mne oblíkli do výstroje, abych se zanořila a vynořila a něco řekla. Pak jsem si udělala kurz. Naplňuje mě úplně jinak. Zůstane ti v hlavě, co jsi viděla slyšela, příjemný prožitky, který máš a když je ti blbě, tak ti naskakují. Když jsi tam dole, tak je tam super, že máš v puse tu automatiku a je super, že fungujou ty potápěčský signály, protože slovy můžeš ledaccos zničit, ale tady si jenom ukazuješ a nemluvíš…je to silný. Zdravotně mi to prospívá, protože nohy, které mám na vozíku, najednou plavou… a mně to hlavně pomáhá na dýchání, já mám poškozenou hrudní míchu, takže mám s dýcháním problémy. Potápění je úžasný v tom, že vlastně tam nejseš pokrčená vsedě na vozíku, můžeš se nadechnout.

Potápění není soutěžní sport, hůř se shánějí sponzoři, nejsou tam medaile. Potřebujeme spoustu peněz na asistenci. Pod vodou nám pomáhají zdraví potápěči, s kvadruplegikem jdou dva – jeden mu ovládá žaket a vede ho, druhej s ním udržuje oční kontakt a potápěčskými signály se s ním dorozumívá. Potřebujeme asistenty i na suchu – schody, úzký futra v koupelně, nepřístupný břeh, písečné pláže (přenést, písek by vozík zničil.) Kdo nám chce pomáhat, musí mít fyzičku – nošení výstroje, vozíčkářů, bomb… Asistenti nás nosí i na rukou – nedostaneme se ke člunům apod. Nikdy mi nepřestane vadit, že sedím jako pecka a nemohu si výstroj nosit sama. Kolikrát abych to nějak přebila, snažím se udělat nějakej vtip, černej humor mi pomáhá.

Pán, co mě pojišťoval (musíme se všichni připojistit na riziko), říkal: ‚a co děláte s tím vozíkem pod tou vodou?‘, tak my se potápíme bez vozíku. Rozdíl mezi potápěčem vozíčkářem a normálním je v tom, že vozíčkář nemá ploutve. Až nás dole potkáte, poznáte nás podle toho, že nemáme ploutve.“