Potápěčské soustředění na Slovensku

Ve vodě jsem vyrůstal. Teď se do ní vracím.

Ve vodě jsem vyrůstal. Běhal jsem k rybníku, skákal šipky, lomeňáky, kufry. Z vody mě rodiče nemohli dostat ani na oběd. Pod hladinou jsem se díval do prostoru, i když jsem viděl jen na metr před sebe. Kdybych měl žábry, možná bych se už nevynořil a ve vodě žil dodnes. Později jsem spadl ze stromu, poškodil si míchu a začal jezdit na vozíku. To mi bylo sedmnáct let. Voda v řekách plynula dál, já jsem střídal rehabilitační ústavy a cvičil. Postupem času jsem vodu přestal mít rád. Jednak proto, že mi v ní byla zima, ale hlavně kvůli tomu, že jsem se v ní málem utopil. Nyní se Sportovním klubem vozíčkářů Praha se do vody vracím, a rád.

Před rokem jsem dostal příležitost vyzkoušet si potápění v bazénu. Poznal jsem instruktory a celý tým, který vozíčkářům pomáhá dostat se pod hladinu. Má nedůvěra k vodě se začala proměňovat v důvěru v lidi, kteří mi oblékali neopren, křídlo, masku a přenášeli mě z vozíku na kraj bazénu. Ti lidé byli milí, vtipní i profesionální. Absolvoval jsem dva ponory do čtyřech metrů. Dětský pobyt ve vodách mé tělo nezapomnělo. Bez potíží se mi dařilo vyrovnávat tlak v uších. Dýchalo se mi dobře. Strach se proměnil v respekt. 

Vedoucí potápěčského oddílu Sportovního klubu vozíčkářů Praha, Tomáš, mi nabídl možnost zúčastnit se potápění ve slovenském jezeru Čierna voda. Nabídku jsem přijal a na Slovensko vyrazil. Na místě jsem se setkal s dalšími vozíčkáři, pomocníky a instruktory. Někteří z vozíčkářů právě vylezli z vody. Na příklad Dominika, která mi pověděla: "Teď jsem měla ponor a dneska to bylo úplně skvělý, konečně jsem byla super vyvážená, nohy nezlobily, neskákaly, nepřetáčely mě, takže jsem si to strašně moc užila." Začal jsem se pod hladinu těšit. Dobrovolní hasiči z Martinova, kteří přijeli na akci podle svých slov "přiložit ruce k dílu a pomoc tam, kde je potřeba", mě oblékli do neoprenu a na lehátku svezli k hladině vody. Tam už čekal instruktor Pavel, který si mě převzal a s pomocníky k mému tělu připevnil nezbytnou výbavu, potápěčskou masku, automatiku do pusy, které se říká octopus, podle počtu hadic, potápěčské křídlo (kompenzátor vztlaku) a tlakovou lahev se vzduchem. Následoval můj první ponor v otevřené vodě. Potopili jsme se do hloubky šesti metrů. Jezero Černá voda je oblíbeným místem potápěčů. Pod hladinou se nachází mnoho objektů, tramvaj, letadlo, autobus, kolo, telefonní budka nebo loď. Jelikož bych své první pocity popsal podobnými slovy jako Dominika, nic nebránilo tomu, těšit se na ponory další.

Ty následovaly druhý a třetí den. Na rozdíl od prvního dne mi při dalších ponorech doprovázel instruktor Petr. Dostal jsem k zapůjčení potápěčský počítač, na kterém jsem mohl sledovat teplotu vody, délku ponoru a především aktuální hloubku ponoru. Zatímco kolem nás pluli kapři, amuři a candáti, my klesali níž a níž, až do třinácti metrů, kde se nacházel autobus a v něm, nad místem řidiče, obrovská štika. Vznášela se nad sedadly, jako by tam byla doma. Vnímal jsem pocit svobody, přestože jsem byl plně závislý na profesionální práci instruktora Petra. Stav bez tíže mi po mnoha letech dovolil lézt zase na strom. Přiblížil jsem se pomalu ke stojícímu kmeni a objal ho. Vzpomněl jsem si na okamžik, jaké to bylo, když jsem se jako kluk houpal ze stromu na strom. 

Byl jsem nadšený. Fotky z potápění jsem posílal do všech světových stran, sestře na jih Španělska, přátelům na sever, východ i západ. Už se vody nebojím a v potápění bych chtěl pokračovat. Budu se snažit dále docházet na potápění do bazénu, protože tam začínající potápěč upevňuje svou jistotu. Neříkám potápěčské lahvi bomba, vzduchu kyslík a masku nenazývám brýlemi, ale k tomu, aby se člověk mohl stát potápěčem, je zapotřebí mnohem více. Tak vzhůru dolu. Společně s SKV Praha, dobrovolnými hasiči z Martinova a instruktory ze spolku Restart, se není čeho bát.

Video z akce můžete vidět zde.

Akce se uskutečnila za podpory Spojenců sportovců na vozíku, společnosti OKsystem a.s., Kolektory Praha a.s., ČSOB a.s., MČ P10 a HUDY sport a.s.