Začátek trail-o sezóny 2009

První dubnový víkend jsme se vydali po dvou letech do stejné řeky - na závody švédské trail-o ligy. Zatímco jinde na světě se koná maximálně několik závodů ročně, ve Švédsku jich je kolem padesáti. Do kategorie Elite se dostane prvních 25 z celkově několika set závodníků a kromě těchto pětadvaceti zde mohou soutěžit také cizinci.

Rozdíly proti předloňské výpravě:

• Poměr čtyři vozíky a dva choďáci se otočil
• Předloni jsme netušili, do čeho jdeme
• Nyní jsme ze závodů MS a ME už znali velkou část našich soupeřů
• Jeli jsme tedy bez ambicí a s respektem 
• Od pořadatelů jsme měli během závodů slíbené asistenty (k tomu se ještě dostanu)
• Na noční závod jsme měli kvalitnější světla

Co bylo naopak stejné, bylo počasí - ideální jarní dny, lepší jsme si přát nemohli. Terén byl také stejný, borový les plný písečných dun, kupek a kupiček a nejrůznějších tvarů. Celá mapa byla tvořena téměř pouze hnědou barvou - tedy množstvím vrstevnic, které tvořily pěkné impresionistické dílko (laděné do hněda), oči přecházely zejména v místech, kde se kudrlinky měnily z přerušované v plné nebo kde se téměř křížily. Možná by na tomto místě neškodilo zopakovat, jak vlastně takový závod vypadá: Dojedu na místo označené kolíkem. Z něj uvidím několik lampionů. V mapě mám kolečko a popis, kde se nachází ten správný - například na kupce. Jak tak zvedám oči z mapy, promítá se mi terén přede mnou do kresby na mapě a naopak. Tedy v ideálním případě vidím, který lampion je na svém místě, pokud vůbec nějaký. Označím si jej do průkazky a pokračuji k dalšímu kolíku. 

Realita je ovšem trochu jiná: Často je třeba cestu ke kolíku trochu pohledat, dále je často třeba pendlovat sem a tam, měřit úhly, odahadovat vzdálenosti a nakonec i tak trochu riskovat. Protože závod má časový limit (většinou kolem dvou hodin), není moc místo na frajeření a většina vozíků si bere s sebou doprovod (ne jako my předloni), v opačném případě se může stát, že vozík čeká na někoho v nesjízdném úseku nebo investuje veškerou energii do pohybu místo do přemýšlení. 

Mezi švédskou elitou se vozíčkáři nevyskytují (nebo si to aspoň neuvědomuji), ale kromě mě a Evy zde byli v Elitě vozíčkáři z Dánska. Další vozíčkáři soutěžili v kategorii A.

Jako tým jsme nakonec nedopadli špatně, ale především díky Pavlovi Dudíkovi a Liborovi Forstovi. Pavel je člověk, který se věnuje orienťáku už mnoho desítek let, ale po úraze bohužel není schopen kvůli částečně ochrnuté noze běhat. V posledních letech se věnuje především mapování. Potkali jsme se v Kyjevě na předloňském MS (on zde byl jako pozorovatel a já paradoxně jako závodník) a od té doby se postupně stal jedničkou v naší kategorii. Libor si loni zkusil námi spolupořádaný závod v Praze Bohnicích a ten se mu natolik povedl, že jsem ho oslovil, zda by nedoplnil náš tým na MS. Žádné výsledky jsme od něj nečekali, tím větší překvapení bylo, že se z českých závodníků umístil nejlépe - dostal se do první světové desítky.

O tomto švédském víkendu se dařilo nejlépe Pavlovi. To, že se dostal na třetím závodě na osmé místo, je neskutečný úspěch. Na opačném chvostě jsme končili já a Eva, ale při počtu závodů, které absolvujeme a množství našich zkušeností, to nebylo zase tak špatné. Já jsem za sebou nechával vždy nějaké dánské reprezentanty a díky tomu jsem nemusel ztrácet dobrou náladu.

Za zmínku stojí také "cestovatelské" aspekty naší výpravy. Cesta do Kristianstadu z Prahy trvá asi půl dne, po dálnici se jede téměř až do přístavu Sassnitz, čtyři hodinky se člověk prospí na trajektu a dalších sto kilometrů je na švédské poměry co by kamenem dohodil.

Ubytovací zařízení Furuboda nás opět příjemně překvapilo. Přestože zde bylo celkem plno (z velké části jsme potkávali tělesně postižené), před recepcí jsme na ceduli vyluštili švédsky psaný nápis "Vítáme české orienťáky". Doufáme, že to neznamenalo něco jiného. Kromě vynikajících obědů (formou bufetu - co sníš, to sníš) a snídaní (stejný styl) za zmínku stojí vybavení pokojů. Že se zde nevyskytovaly prahy, považuji za samozřejmost. Málokde se člověk setká se elektrickou polohovací postelí. Ale vybavení pokojů zdvihacím a transportním zařízením pro vozíčkáře, kuchyňky a koupelny s posuvnými umyvadly, to jsem snad nikde jinde neviděl. Pokud plánujete cestu do této oblasti, tohle místo Vás co se týká bezbariérovosti nemůže zklamat. 

Těsně po návratu mi přišla zpráva od Pavla, že další sobotu jsou závody v Maďarsku. Pro Švédy je to daleko, ale ve startovce se kromě Čechů, Slovinců a Chorvatů vyskytuje také Japonec, který přijel trénovat do země, která letos pořádá MS. Našim kamarádům budeme držet palce.

První český závod, který nás čeká, je za necelý měsíc závod v MariánskýchLázních. Po tomto závodě se už zcela jistě začne tříbit reprezentační tým na letošní MS, přesto si myslím, že tento závod bude také vhodnou příležitostí si trail-o vyzkoušet.