Severní vítr je krutý

Když jsem se dnes ráno probudila, nevěřila jsem svým očím. Za okny se na mne smálo slunce a já mu hned z plna hrdla vyčítala: „to jsi nemohlo takhle svítit včera?“ Ale nedá se nic dělat, přeci jen je aprílové počasí a i naši členové, kteří se účastnili orientačních závodů v Praze - Klánovicích se museli podřídit.

Zatímco se od 5. do 7. dubna Bohuslav Hůlka (náš předseda Sportovního klubu vozíčkářů Praha), spolu s Janou Kosťovou proháněli po švédských pláních na mezinárodních orientačních závodech a reprezentovali tak nejen náš klub, ale i Českou republiku, my se v ranních hodinách sešli před ZŠ v Klánovicích. Čekal nás trojzávod.

I když hlavní akcí byl 3. závod Českého poháru v Trail-o 2013, na startu těsně po deváté se sešli mezi ostatními startujícími pouze 4 vozíčkářky a jeden „statečný“ vozíčkář. Pravda, venku panovalo počasí, že by psa nevyhnal. Obloha zcela zatažená, sem tam poletoval sníh, občas dokonce malá sněhová vánice. Svorně jsme si říkali, zda nám Bohouš ze Švédska neposílá severní vítr, aby nám to nebylo líto. O průběhu a kvalitě závodu jistě napíší sami startující, ale dlouhé „tápání“ před některými zastávkami a patřičné soustředění a čtení správné interpretace mapy mně dalo poznat, že se tentokrát rozhodně nejedná o lehký závod. Jak jsem byla těsně před závodem poučena, v této disciplíně rozhodně nejde o čas. Mechanický i elektrický vozík, berle i asistence při pohybu, to vše je zde povoleno. Snažila jsem se s foťákem a dvěma berlemi běhat od jedné kontroly k druhé. Do objektivu padaly sněhové vločky a já v úvozech, malých roklinách a houštinách hledala pokud možno ten nejlepší záběr a také při něm moc nerušit. V hlavě jsem měla mnoho otázek, které vozíčkářům podám po dojetí závodu, ale ouha. Než dojel ten poslední závodník, všichni zmizeli. 


Čekala jsem, že se jistě všichni posilněni obědem vrátí na vloženou disciplínu rychlostní orienťák v o-labyrintu, který byl organizátory uměle vytvořen přímo v centrále závodu na dvoře školy. Na závodníky po 13. hodině čekalo více než 10 kontrol. Oproti Trail-o zde byl nejdůležitějším faktorem právě nejrychlejší čas projetí všech kontrol, výborné čtení mapy a především schopnost orientace v bludišti.

Čas ubíhal a na placu byla mezi stovkami čekajících orientačních běžců stojících pokorně ve frontě na startovku pouze jedna statečná vozíčkářka. Naštěstí ředitel závodu Pavel Kurfürst spolu s Tomášem Vopálenským (ředitel závodu Trail-o a tempO) přivezli dva vozíky, na kterých se následně labyrintem svezlo několik „choďáků“.

Samotný Pavel Kurfürst posilněn rockovými peckami z ampliónů si trať zkušebně projel, ale ve výsledcích jsem našla, jen jeho diskvalifikaci. Bylo opravdu velice zajímavé pozorovat, jak se právě choďáci pokoušeli vyrovnat s nástrahami labyrintu a samotné ostré zatáčky, přejezdy obrubníků a jízda po trávě jim dělaly velké problémy. Někteří naopak nebyli schopni se dobře orientovat v mapě a následně několikrát kroužili labyrintem a hledali a hledali… Každopádně velice oceňuji tuto iniciativu. Sama upřednostňuji společné akce, bez rozdílů hendikepů. Vždyť kdo dnes nemá nějaký hendikep?

Tolik Alexandra Videmannová, nyní dáme slovo dvěma našim závodníkům Jarce a Mirkovi: 

Jarmila:
Trail O mám stále radši. Po startu si připadám jak idiot, v cíli to není o moc lepší. Ale pak doma jsem chytrá jak radio. 

Mirek:
Z pohledu laika byly kontroly výrazné a terén pěkně čitelný (samozřejmě bez ohledu na to, že jsem ze začátku neurčil dobře ani jednu kontrolu). 
Jak co přesně sedělo, já určit nedokážu.  Kontrola mezi krmelcem a posedem byla pro super ostrozraké závodníky.

Jarmila:
Na Klánovice jsem se moc těšila. Rovinatý terén, v lese, téměř betonové cestičky (ale ne moc) a jaro.
Realita: chřipka, sněžení (prý 5 vteřin svítilo sluníčko), zima.
Dodatečně hledám chybu, jak to šlo líp. Možná jsem pro ta antibiotika měla zajít o týden dříve. Ráda bych to znovu prošla zdravá. Nejsem si jistá, že bych měla víc bodů. Vím o dvou, které jsem si rozmluvila, ale neposlechla se.

Škoda, že ti „chytřejší“ z vozíkových řad byli ve Švédsku. Určitě bychom se dočkali několika protestů, i když třeba neoprávněných. Je to důvod k diskusím a tříbení mysli.

Nevím, jestli tímto výlevem oslovuji správným způsobem vozíčkáře, které bychom rádi pojali do našich řad.

Trail-o je sport v přírodě a to většinou takové, kde se můžeme pohybovat sami. Pokud nemůžeme, je tu možnost doprovodu - tlačiče. Závodíme se „zdravými“ kolegy a vůbec nám nevadí, že nám to většinou natřou.

Vzhledem k internetu, můžeme donekonečna probírat, co jsme nesprávně určili a jak to do příště vylepšit. (Nesmíte mi všechno věřit, příště to zvořu daleko víc.)

Mrzí mě, že jsme nebyli schopni absolvovat odpolední TempO. Co takle si to zopakovat někdy za měsíc, dva třeba jako trénink? Určitě bychom přijeli.

Výsledky naleznete na přiloženém odkazu.