Rozhovor se zlatými medailisty z ME

Čtyři závodní dny v krásném prostředí Bratislavy, štafetové závody pak v kulisách zříceniny gotického hradu Devín, vydařené počasí. A k tomu historicky nejlepší výsledek české štafety na mezinárodních závodech, a to nejen v kategorii para. Na tenhle šampionát budeme s radostí dlouho vzpomínat. Druhá skončila ruská štafeta, třetí bylo Švédsko. A skvělé čtvrté místo obsadila naše další štafeta ve složení Milan Lučný, Miroslav Špidlen a Bohuslav Hůlka.

Rádi bychom vám představili členy naší zlaté štafety – Hanku, Janu a Pavla – které jsme oslovili, aby nám popsali svou vlastní cestu k orientačním závodům a přiblížili zážitky z letošního mistrovského klání.

Vítězný závod zahajovala Hanka Doležalová, která je na vozíku od roku 2010, kdy při orientačním závodě horských kol v Portugalsku spadla z kola a poranila si míchu. Hanka se orientačním závodům v různých formách věnovala už od dětství ve Vrchlabí, kde se již dvacet let každoročně konají právě závody pro vozíčkáře. Na jejich pořádání se podílela i Hanka a po čase se rozhodla přidat k roli pořadatelské i tu závodnickou. 

Hanka vysvětluje, v čem vidí dva hlavní rozdíly mezi klasickým orientačním závodem a disciplínou Trail Orienteering (neboli Trail-O), která nabízí i kategorii para: „V Trail-O se oproti klasickému orienťáku závodník pohybuje výhradně po cestách, ne po lese, úlohy řeší z cesty. Druhým hlavním rozdílem je, že v Trail-O nehraje roli rychlost pohybu, mohou tak spolu soupeřit chodící lidé i lidé na vozíku.“

„Přemýšlet komplexně nad situací, kterou vidím v terénu, a porovnávat ji s tím, co se mi snaží ,říct‘ mapa,“ odpovídá Hanka na otázku, co ji na Trail-O baví. Hanka ve svém úseku štafety netrefila správně jen jediný lampion. „Snažím se při závodě dojít k tomu, abych si byla výběrem co nejvíce jistá, aby tam nebylo žádné 50:50.“

Na závodech letošního mistrovství Evropy byly podle ní nejtěžší kontroly na protějším kopci, vzdálené asi 800 metrů. „To byl unikát, který se prakticky nepoužívá, tudíž to člověk nemá tak vyzkoušené a trvá déle takovou kontrolu správně určit,“ vysvětluje Hanka. Trať závodů si ale celkově pochvalovala. „Stavitelé závodu bratři Furuczové umí vymyslet pěkné tratě. Závod se odehrával na hradě Devín, takže i kulisa byla netradiční a hezká.“

Pomyslný štafetový kolík po Hance převzala Jana Kosťová, vedoucí oddílu orientačního závodu SKV Praha, která je na vozíku od roku 2005, kdy jí praskla cévka v míše. Cestu k orientačnímu závodu si našla o pár let později. „Orienťák jsem dělala asi čtyři roky jako dítě, na prvním stupni ZŠ. Pak jsem si dala na dlouho pauzu a až po usednutí na vozík jsem si orienťák trošku nostalgicky vyzkoušela v rámci všesportovního kurzu s Centrem Paraple v roce 2009, tuším. Tenkrát Bohouš Hůlka organizoval na Hůrce závody, kterých jsme se také účastnili,“ vzpomíná Jana. A je moc dobře, že se Jana dala na závodění v Trail-O. Právě ona totiž stojí za historicky největším českým úspěchem v této disciplíně – v roce 2013 se stala mistryní světa v kategorii Paralympic, na kontě má pak řadu dalších úspěchů na mezinárodních závodech.

Také Jana popisuje rozdíly mezi tradičním orientačním závodem a disciplínou Trail-O. „Oboje je to orienťák, jen Trail-O je technická disciplína, tak trochu pro detailisty a perfekcionisty – neběhá se po lese, ale zůstává se na cestách a řeší se úlohy v terénu, do kterého nesmíme. Úlohy jsou postavené třeba na optické iluzi, kdy terén vypadá z různých úhlů pohledu trochu jinak, některé terénní detaily splývají, nebo jsou hůře viditelné z některých pozic. Důležitá není fyzická část výkonu, ale čtení mapy a terénu, schopnost přesně a rychle analyzovat a rozhodovat se,“ vysvětluje Jana.

 A co Janu na Trail-O baví? „Fajn lidé, kteří se Trail-O věnují. Možnost vypadnout do přírody a vyčistit si hlavu přemýšlením o záměrech stavitele trati a mapaře. Možnost cestovat a podívat se různě hlavně po Evropě (i když v roce 2020 bude Mistrovství světa v Hongkongu).“

Jana ve štafetovém závodě nestrefila správně dva lampiony. Trať závodu se jí moc líbila, přestože byla těžká. Nejtěžší však podle Jany bylo udržet pozornost po celou dobu několikadenního závodu. „Zejména druhý závodní den už jsem na konci trati udělala hned dvě chyby z únavy a nepozornosti. Také udržet časový limit – tratě byly náročné, hodné mistrovství Evropy, vyžadovaly čas na řešení, který ale máme limitovaný (máme celkový časový limit na absolvování trati, při jeho překročení dostáváme trestné body),“ přibližuje Jana náročnost závodů.

Posledním členem zlaté české štafety byl Pavel Dudík, který se pohybuje u orientačních závodů již dlouhá léta. V roce 1977 se mu stal právě při orientačním běhu úraz, který znamenal trvalé postižení jedné nohy. Orientačnímu závodu se Pavel věnuje takřka celý život.

 Podle Pavla je hlavní rozdíl mezi klasickým orientačním závodem a Trail-O ten, že u prvně jmenovaného rozhoduje fyzická kondice, kdežto u Trail-O nehraje téměř žádnou roli. A co Pavla na této disciplíně baví? „Je to prakticky jediný sport, který mohu dělat závodně,“ říká.

S počtem správně nevyřešených úloh ve svém štafetovém úseku není Pavel úplně spokojený. „Netrefil jsem jich hodně, více než obvykle,“ říká sebekriticky. Ale i jeho výkon má velkou zásluhu na konečném prvním místě naší štafety. Nejtěžší na závodech pro Pavla bylo oprostit se od špatných úvah, což se mu podle jeho slov ne vždy podařilo.

Hance, Janě a Pavlovi ještě jednou gratulujeme a děkujeme jim za skvělou reprezentaci. Díky nim je nejlepší štafeta Evropy v para kategorii disciplíny Trail-O roku 2018 z České republiky. Našim závodníkům můžete znovu fandit v červenci na Evropském poháru, který bude hostit Itálie, v srpnu pak na mistrovství světa, které se letos koná v Lotyšsku.