MS v Trondheimu - konec dobrý

Celé závody byly podobně jako předchozí MS spojené s MS v orientačním běhu. Cílem organizátorů bylo uspořádat "spektakulární, městské a viditelné" mistrovství, a to se týkalo jak WOC (běžci), tak WTOC (trail orienteering).

Celá organizace byla opravdu spektakulární, ale kdybych si mohl vybrat, dal bych přednost organizaci plynoucí hladce bez zaskřípění. Protože nechci vypadat jako stěžovatel, nebudu teď vypisovat, jak nás každý den překvapovala spousta nedořešených organizačních detailů.

Naštěstí se žádný z nich  netýkal přístupnosti pro vozíčkáře. Ubytování, toalety, tratě i asistence během závodů byly bez ztráty kytičky. Ostatně na předchozích závodech  ME ve Švédsku rovněž.

Modelový závod se odehrával v prostředí pevnosti Kristiansten, mapu vytvářel český mapař Aleš Hejna, podobně jako mapy pro skanzen Sverresborg, kde se odehrával první závod a druhý model v lyžařském centru Saupstad.

Rozdíl oproti poslední mapě lyžařského střediska Granasen mapované norským stylem byl především v norském "liberálním pojetí" porostů.

V prvním soutěžním dni se dařilo všem kromě mě. Libor dokonce skončil na děleném prvním místě, což je pozice, na které se český trail-o ještě nikdy neocitl. Můj pech začal tím, že mě organizátoři přejmenovali na Hilka. Během závodu jsem udělal několik doslova trapných chyb a při návratu z cíle jsem se na rovné silnici vyklopil z vozíku.

A ani druhý závod pro mě nezačal moc šťastně. Zkazil jsem obě časové kontroly, což mi prakticky vzalo šanci si výrazně polepšit oproti prvnímu dni. Celý závod byl prošpikovaný kontrolami vyžadujícími soustředění a dále buď extrémně vysokou přesnost, intuici, štěstí nebo nejlépe všechno dohromady.

Bohužel  hlavně štěstí chybělo  našim zástupcům v kategorii Open Lence a Liborovi. V kategorii Para jsme dopadli o něco lépe, ale v součtu obou dní žádná sláva. 

Pavel Dudík skončil na 11. místě, zástupci SKV Praha Hůlka (pod pseudonymem Hilka) a Dvorský na 26. a 27. místě. 

Každé mezinárodní závody, které se mi nepovedou, se utěšuji, že mezi účastníky na vozíku to zase tak špatná pozice není. Loni jsem byl nakonec jediný vozíčkář, který si odvážel domů medaili (bronz v týmech). Letos ale výborně zabodoval světlovlasý kvadruplegik Dán Søren Saxtorph, který jezdí na elektrickém vozíku. Jak ve Švédsku, tak v Norsku jej doprovázely jeho dvě dcerky (asi osmileté), manželka a asistentky. Søren měl po prvním dni výsledek, který byl nejlepší nejen v kategorii Para, ale celkově. Druhý den si podobně jako většina dalších pohoršil a celkově skončil v kategorii Para na třetím místě se stejným počtem bodů jako druhý několikanásobný mistr světa Lennart Wahlgren, na kterém jeho hendikep není vůbec patrný. Myslím, že Søren se tak stal prvním kvadruplegikem, který na WTOC získal medaili.

Na závěr jsme se ještě zúčastnili historicky prvních závodů World TempO Trophy. Těchto závodů jsem se původně ani účastnil nechtěl. Série časových kontrol mi připadala jako nejlepší způsob, jak si uříznout pořádnou ostudu. 

Těsně před závody už mi ale bylo všechno jedno. Nechal jsem se ještě vyfotit s dalšími čekajícími vozíčkáři z Ruska, Polska a Litvy (viz obr.) a vyrazil na trať s cílem moc hlavně to moc nezvorat.

O to větší bylo moje překvapení, když se na výsledkové tabuli objevil můj celkem dobrý výsledek. Něco podobného jsem zažil už ve Švédsku, a tak jsem nečekal, až mě další závodníci budou přeskakovat, a jel si do hotelu sbalit věci.

Tam mě zastihla sms, že jsem třetí, a tak nezbylo, než se vrátit pro medaili. Společnost dvou několikanásobných mistrů světa (viz fotografie) mi ještě teď připadá spíš jako neuvěřitelná shoda okolností.

Celá naše účast na skandinávských závodech by se neobešla bez podpory našich partnerů.

Děkujeme moc za podporu firmám Teva Pharmaceuticals a. s. a Raiffeisenbank, dále Nadaci Charty 77 Kontu Bariéry a Magistrátu hlavního města Prahy.

Zvláštní poděkování bych chtěl věnovat Českému svazu orientačních sportů, který v posledním roce věnuje naší disciplíně velkou pozornost a podporu.