Survival 2011 aneb návod na přežití

Pravidlo č. 1 – neposlouchat nikoho kolem, kdo má trapný připomínky k vaší osobě..

Pravidlo č. 2 – dobře se zásobit jídlem, pitím a oblečením, uložit si do mobilu všechna doporučená čísla a nezapomenout na lékarničku (jo, poslední dvě věci jsme jaksi opomněli)

Pravidlo č. 3 – naučte se pracovat se zapůjčenými věcmi, abyste tušili, v čem by asi tak mohl být případný problém…

Pravidlo č. 4 – věřte si navzdory okolnostem (částečně souvisí s prvním pravidlem) a řiďtě se vidinou finálního piva, řízků a guláše  

Pravidlo č. 4,5 – ono to už nějak dopadne… 

Počasí vyšlo ukázkově, snad jen ta noc mohla být trochu teplejší, ovšem hlavně že nepršelo. Hromadně jsme odstartovali ve 22 hodin, když už se pěkně setmělo a za doprovodu policejního vozu + dalšího vozu filmařského jsme vyrazili z naší základny v Poněšicích směr Hluboká nad Vltavou. Cesta by vypadala docela romanticky, měsíček svítil, jen kdyby si člověk odmyslela těch zhruba 20 hodin před sebou. V zámeckém parku na Hluboké na nás čekal noční orienťák se třemi shlukovými mapami. Stihli jsme jednu, když jsme byli u Depa (svážek s množstvím červeně blikajících kol, trochu to připomínalo hřbitov) odchyceni a urychleně odesláni po cyklostezce podél Vltavy do Purkrabce.

Zrovna v tu chvíli zhasla ta úžasná a dlouhosvítící čelovka (v neděli ráno jsem zjistila, že se jen rozpojil jeden kontakt a čelovka byla zcela v pořádku). Nějak jsme dojeli a v Purkrabci nasedli na hodně se kývající laminátové lodičky mezi prvním. Čekala nás asi hodinová plavba zpět do Poněšic spojená také s čímsi jako orienťákem, což jsme ale z důvodu úspory času vynechali. Po řece se povalovala mlha a připomínalo to cestu po řece Styx do záhrobí, tak jsme se jen modlili, abychom si ji nezpestřili nočním koupáním v řece. Vystoupili jsme v Poněšicích a vrhli se do plavání.

Bylo na něj hodně málo času, takže já jsem se věnovala pochopení další části trasy. Za chvíli se začalo rozednívat a my vyrazili na kolech (= handbike a kolo) hledat naznačené objekty v krajině. Kopce byly hrozné a obora krásná, takže jsme přehlédli anebo možná spíš trochu ignorovali, značku o zákazu vstupu. Z ničeho nic se přes cestu objevil plot, naštěstí na jeho druhé straně jiná dvojička závodníků snažících se rovněž o přežití. Protože plůtek měl poměrně široké podélné šprušle, podařilo se nám prolézt a handbike přehodit vrchem, pak už jsme pokračovali vesele dál, pár kilometrů před 2. hledaným objektem jsme se opět za časových důvodů rozhodli změnit plán a vydat se na čtyřkolky a ke kolečkovým bruslím do Ševětína.

Mě čekal orienťák a moje první jízda na čtyřkolce, Štěpána brusle. Souhra s ovládáním čtyřkolky a orientováním v podrobné mapě se mi moc nedařila a po několika nevydařených pokusech a poztrácených mapách a instrukcích jsem se radši vrátila do depa a šla zvesela do rybníka obeplavávat bojky. Voda úplně teplá nebyla a kromě toho se člověk dost často zamotával do rybniční flory. Ale aspoň jsme se protáhli, na břehu jsme se s klepajícímu zuby usušili, převlékli a hurá zase dál. V tu dobu bylo asi 10 hodin ráno a už bylo povážlivě tepleji než v noci. Usedli jsme na stroje poháněné rukama či nohama a vyrazili na Hlubokou na golf.

Cesta byla dlouhá předlouhá a zase dost kopcovitá, buď se jelo dlouho do kopce anebo naopak zas dlouho z kopce, čímž jsme si opět moc neodpočinuli, protože dlouhé brždění také není nic moc příjemného. V Hluboké potkáváme jiné nadšence, ovšem jedoucí už zpátky. Nejdřív zkoušíme střelbu z luku a vysoká lana, pak se vydáváme zpátky na golf. Pro jistotu si ale předem odbýváme trestná kolečka, kdyby se na golfu nedařilo a museli jsme se zas vracet. Stejně se vracím, protože postrádám gumicuk na baťoh, jenže mě cestou tam i zpátky brzdí golfuchtiví jihočeši v autech, místní golfová magistrála je tak sotva pro jedno auto, takže je to hra s nervy pro obě strany.

Gumicuk leží uprostřed cesty a ještě mě čeká další kličkování mezi auty. Vyrážíme na poslední delší úsek na kolech zpátky do Ševětína. Cesta je samozřejmě ještě víc do kopce než předtím a asi tak v půlce na nás přichází asi první větší krize, bolí mě úplně všechno..Ještě že máme ty zásoby všeho možného, takže Studentská pečeť a přetavený původně tvrdý sýr docela pomáhá.

Kolem se honí mraky, ale kašleme na ně a jedem dál. Je asi kolem páté, v Ševětíně mě čeká zas čtyřkolka, Štěpána lana a lezení po stromech a oba střelba. Já jedu tentokrát do lomu a ptám se (s nadějí, že se tak nestane), jestli taky pojedeme až dolů. Mé přání je vyplněno a jedeme opravdu tam. Sama bych se necítila vůbec dobře, ale ve dvou to nějak přežívám.

Z lomu se vydávám zadem kolem rybníka, který už detailně znám z rána ke střelbě a odtud zpět do depa. V depu přesedám ze čtyřkolky na handbike a vyrážíme. A to je poslední trasa, kdy si uvědomuju, že už nás čeká jen dojezd a že už jsme skoro u cíle. Čeká nás posledních cca 6 km, ze dvou třetin zase do kopce, ale to už je jedno. Užíváme si cestu, aspoň teda já hodně, jet zvolna po lese a kochat se okolím. Kolem Poněšic vystupují z vrcholků 4 chladící věže Temelína, zkrátka nic není dokonalé..a pak už jen z kopce dolů a dolů a dolů a jsme tam. Je sedm či tak nějak, hraje je nám uvítací famfára jako každému nově příchozímu a čeká to pivo a polívka a bůhví co ještě. My jsem to dali…!!! 

Všechno bylo hodně narychlo, občas jsme se někde „zasekli“ nebo chvíli odpočinuli, ale většinou nad námi visela ta povinnost, že to přece chceme stihnout!! Díky moc pořadatelům, kteří vymysleli zajímavou trasu, úkoly a vytvořili výbornou atmosféru a taky dešti, který počkal až do oficiálního ukončení závodů. Těch zážitků bylo za ten relativně krátký časový úsek hrozně moc, člověku se ani nechce věřit, že to bylo „jen“ 20 hodin. Bylo to super.

Jitka Burianová, členka týmu Itchy & Scratchy