S Láskou až na Sibiř

Prostředí je krásné, příroda uchvatná, kopce kam oko pohlédne a rovin velmi poskrovnu. Zkrátka a dobře akce určená přesně takovým, jací v tomto oddíle jsou – nadšení a tací, kteří se ničeho nezaleknou. Možná je lepší rovnou říct, TAKOVÉ. Oproti jiným podobným akcím byla totiž účastnická základna složena převážně z té hezčí části lidského pokolení (někdy zcela nesprávně nazývané jako slabší pohlaví). Původní cyklozákladna byla složená z 6 dívek a Spojence SKV Radka Lásky. Nakonec ale ani ostatní neodolali a cyklovýletilo nás mnohem více a tak jsme přece jen trochu „naředili“ původně genderově nevyváženou skupinu.

Naší základnou se stala chaloupka v Sušeticích u Prčic. Protože odtud, stejně jako skoro všude v okolí, vedou cesty jen buď hodně zprudka dolů anebo hodně zprudka nahoru, přesunuli jsme start sobotního výletu na nedaleký vrch Veletín. Odtud jsme se vydali směrem na Jistebnici, přes Nadějkov a poetické vesničky Růžená a Květuš. Počasí nám přálo, dalo by se říct, že chvílemi až dost. Proto jsme v odpoledních hodinách velmi uvítali stín zahrádky jedné hospůdky v Jistebnici. Po zchlazení a občerstvení se naše 11-členná skupina, čítající 5 handbikerů, 2 malé statečné cyklisty a 4 další cyklisty pohybující se klasicky po 2 kolech, vydala směrem zpět. Samozřejmě jsme zvolili cestu jinou, ale podobně pěknou a zvlněnou, takže jsme projeli vesničky Chlum, Kaliště, Bezděkov a Chlístov a minuli několik velmi lákavých rybníků. Velkou motivací pro všechny se stal nanuk červené barvy jedné nejmenované značky (ale můžu říct, že je z jahod). Až asi poslední kilometr jsme se napojili na původní cestu skrz lesopaseku. Cíl ve Veletíně pod ořechem byl zasloužený a došlo i na tolik vysněné odměny, ovšem ten jahodový nanuk neměli. Celá naše sobotní trasa čítala něco kolem 30 km, ovšem když vezmeme v úvahu to, že bylo jasno a pořádné vedro a především ty nekonečné kopce, vydalo to myslím, za mnohem víc.

Nedělní výlet se nesl v podobě návštěvy Prčic a dále směrem na Strnadovský mlýn. Je tam, jak jinak, moc pěkná hospůdka a různé řezbářské artefakty v okolí. Po nedělním obědě jsme se zas vydali na prodlouženou cestu zpátky do Sušetic a samozřejmě trochu jinou. Ačkoli kopce byly docela podobného charakteru jako v sobotu (hrozné), tak to přece jen šlo trochu líp, neboť sluníčko už tak nežhnulo. Ale přesto jsme si poslední cílové metry stoupání před chaloupkou užili dosyta.

A jak se sluší a patří, je třeba na závěr poděkovat, a to: Lence Honzátkové a Luďkovi Carbolovi za možnost úžasného ubytování, počasí, celé skupině, že to tak pěkně zvládla a nenadávala mi, co jsem to vybrala za terén; Radkovi Láskovi a Verče a Janě Tvardkové za cykloservis a pomoc fyzickou i psychickou v kopcích i mimo ně a Jášovi a Aničce Carbolovým, kteří skupině veleli a popoháněli ji.