Bílá stopa Žďárských Vrchů je vozíčkářům nakloněna

Je zima, venku sněží a já tupě zírám z okna a začíná mi lézt na nervy, že se na té káře pomalu nedostanu ven. Začínám přemítat o tom, jak se dostat na sníh, když mě napadne prohlédnout si kalendář akcí SKV, co podnikají na sněhu. „Hmm, akce na běžkách ve Vrchlabí,“ říkám si. Hned zvednu telefon a volám organizátorovi. Bohužel už je akce plně obsazena. 

Dozvídám se, že půjčování běžek má na starosti Tomáš, tak mu hned píšu, že bych si rád běžky na zkoušku půjčil. Ani nevím, jak se to stalo, ale má lenost dojet si pro běžky do Prahy z Nového Města na Moravě přesvědčila Tomáše, že se rozhodl přivézt běžky k nám a rovnou zapojit i další vozíčkáře. 

V sobotu 9. února vstávám z postele o dost dřív, než je pro mé sobotní ráno obvyklé, máme sraz v 9 na Třech Studních. Počasí nám moc nepřeje, všude mlha a téměř nic není vidět. Když dorazíme na místo, zjišťuju, že nepřijel jen Tomáš, ale že sebou na Vysočinu přivezl celou bandu Pražáků. Z vozíčkářů jsme se sešli ve třech. Já, Pepa a Luděk. 

Když mě posadili do skořepiny, říkal jsem si, že je to vlastně pohodlné sezení. První pohyby byly hlavně o tom zkusit si, jaká délka hůlek mi bude vyhovovat, a když jsem si konečně vybral, začal jsem se prát s jejich upnutím, abych je vůbec udržel v ruce. Chvíli to trvalo, než jsem vše vyladil ke spokojenosti a než jsme se vydali na cestu, rozpustila se mlha a vysvitlo nám i slunce.

Ze začátku jsem si musel zvykat na rovnováhu a bál jsem se každého hrbolu, abych se náhodou nepřeklopil. Postupně jsem zjišťoval, co si můžu dovolit. Než jsme dojeli k Medlovskému rybníku, což je asi dva kilometry od Třech Studní, začaly mi ruce dávat najevo, že na takovou zátěž nejsou zvyklé. Ještě kousek do kopečka, abych si vyzkoušel i sjezd a čeká nás cesta zpátky. 

Nebýt počasí, které se nakonec docela vydařilo, asi bych si na zpáteční cestě pěkně zanadával. Nebyl jsem nijak zvlášť unavený, ale ruce postupně vypověděly službu, že už jsem sotva udržel hůlky. Avšak přes to všechno jen samé pozitivní dojmy. 

Závěrečné skupinové focení a všichni se spokojenými výrazy na tvářích se chystají na cestu domů. Avšak někdo zaparkoval v cestě z parkoviště a nikdo z nás nemůže odjet. Holt nemůže být všechno dokonalé. Když jsme konečně doma, zjišťuju, že mě bolí celé tělo. Ale co už? Od toho abych na běžky sedl znovu, mě to neodradí. 

Akce se zúčastnil Radim, Pepa a Luděk.

Nesmíme také zapomenout na SKVělou asistenci v podání Radimovy rodiny a k nim se ještě přidal Tom s Janou, kteří přijeli z Prahy.

Děkujeme také tradičním partnerům Sportovního klubu vozíčkářů Praha.

Innogy, ČSOB, AVAST, Městská část Praha 10