V lesích u vesnice Kobylá nad Vidnávkou v podhůří Jeseníků závodilo během pěti dnů 19.-23.7.2006 asi 1500 závodníků. A mezi nimi také několik vozíčkářů ve sportu zvaném trail orienteering.

Grand Prix Silesia je mezi orientačními běžci pojem. Když jsem zjišťoval, jak se buduje značka takového závodu, dověděl jsem se, že základem jsou kvalitní mapy, atraktivní terén, dobré tratě a organizace.

Loni bylo na GP Silesia v Hradci nad Moravicí asi 800 účastníků a mezi nimi také asi 30 zdravotně postižených, pro které zde byla postavena trať během závodu vloženého sprintu. Spojení závodů republikové úrovně se závody zdravotně postižených bylo přínosem pro obě strany. My na kolečkách jsme možnost konzultovat "normální orienťácké problémy" s našimi. Dostali jsme příležitost podívat se do pěkného prostředí. A ostatní závodníci Grand Prix zase viděli, že pro nás možnost věnovat se orientačnímu "běhu" existuje.

Původní plán pro letošní GP vypadal jednoduše: Terén Rychlebských hor je pro "klasiku" na vozíku  nevhodný, takže během pětidenních závodů se bude konat pět etap trail orienteeringu, kterého se zúčastní několik vozíčkářů a také zájemci z řad ostatních závodníků.

Tyto závody budou pojaty spíše soustředění pro zájemce o daný sport a pro pořadatele jako test schopností vozíčkářů i svých vlastních, neboť trail-o je sport letos u nás nový, přitom napřesrok se koná v Olomouci Mistrovství světa.

Pokorně hlásím, že tyto body byly splněny. Pokorně proto, že za všechno se musí platit a tato akce nebyla výjimkou.

Účast vozíčkářů jsem měl na starosti já a podcenil jsem otázku asistence. Přestože jsme všichni "v civilizaci" plně soběstační, v prostředí kempu na lukách u rybníka by se nám čas od času hodila pomocná ruka. Rozloha celého kempu byla několik km², to je z většiny hledisek skvělé. Organizátoři pro nás vyhradili část tábořiště i s vozíčkářskou toaletou přibližně na půl cesty mezi umývárnami a centrem závodu. Terén tábořiště byl pro vozíčkáře sjízdný, ale poměrně náročný, takže jsme často k přesunům používali auta nebo výborný vynález handbike Kozoroh. V extrémně horkém počasí bylo zvládnutí celých závodů pro všechny z nás malým osobním vítězstvím. Byl bych moc rád, kdyby se podařilo na příští akce tohoto druhu získat dobrovolníky, například orientační závodníky, kteří by nám občas asistovali během pobytu na tábořišti.

Téměř každý den ráno vybíhali o-závodníci do lesa a zbytek dne měli na přežití veder. Náš program byl opačný. Nejprve vedra a každé odpoledne od čtyř závod. Trasy všech pěti etap měly obdobnou náročnost určení kontrol, každá obsahovala dvě časové kontroly a osm až devět dalších stanovišť.

Obtížnost terénu kolísala od lehkého (pátý den) po docela těžký (druhá etapa). Naštěstí jsme měli buď elektrické vozíky, šlapací adaptéry, handbiky Kozoroh (ideální do tohoto terénu) a kromě toho na každou trať s námi organizátoři posílali asistenty.

V trail orienteeringu se ve světě závodí už více než deset let. Tři účastníci letošní GP si vzpomínali účast na závodech ve Švédsku v polovině devadesátých let. Běžnému o-závodníkovi začíná sezóna v březnu a končí v listopadu. Pro nás je každá možnost dostat do ruky mapu svátkem. Bez ohledu na to, zda se jedná o "klasiku" od kontroly ke kontrole, tento sport jako každý jiný potřebuje cvik a ten lze nejlépe získat právě jeho provozováním. Na Grand Prix jsem nasbíral zkušeností asi jako za poslední dva roky dohromady. Jsem zvědavý, zda se praxe získaná ve Slezsku (Silesia) odrazí na výsledcích posledního letošního trail-o závodu ve Vrchlabí.

Myslím, že když už jsem psal, jak autorka orienťáku v Novém Dvoře Eva Kociánová ověřovala sjízdnost tratí pro vozíčkáře tím, že je projížděla s kočárkem za špatného počasí, bylo by dobré dopsat ještě zajímavost k trail-o ve Vidnavě. Protože je důležité, aby byly všechny lampiony z cesty viditelné, autorka závodů Jana Glabazňová popisovala tvorbu tak, že měla šest "mávátek", se kterými procházela lesy v okolí Černé Vody a Vidnavy. Na každé kontrole vyběhla z cesty do lesa, zapíchala "mávátka", vrátila se na cestu, dřepla si na bobek, zkontrolovala viditelnost a popřípadě trati opravila. Prý se na ni turisté dívali s pochopením.

Trail-o si během týdne zkoušelo několik závodníků - pěšky, na kolech, symbolicky nebo s plným nasazením. Jedním z nich byl  Caner Odabasoglij z Turecka. Je zástupcem orientačních závodníků, kterých je v Turecku zatím necelých dvě stě, ale také proto byl na tady, aby popularitu tohoto sportu mohl dál rozvíjet. Dalším, kdo si trail-o vyzkoušel, byla naše nejlepší závodnice Dana Brožková, ale vzhledem k tomu, že na trati už nebyl rozhodčí, nemohla poslední etapu vyhrát. A tak se pouze jeden den podařilo zvítězit v etapě chodícímu - trenérce slovinské mládeže Andreje Anžur. Ve Slovinsku je trail-o poměrně rozšířený nejen mezi vozíčkáři. Andreja na tomto sportu především oceňuje jeho integrační prvek. Dále soustředění a precizní práci s mapou.

S tím mohu souhlasit, sám jsem své chyby rozdělil do tří kategorií:

• chyby koncentrace - otočená mapa, záměna piktogramů (většina)
• špatný odhad vzdálenosti, čtení mapy
• neznalost, nepochopení piktogramů nebo nejistota v pravidlech mapování (5%)

Prý je to tak běžné a prý je potřeba se umět soustředit, ale také se vyrovnat s občasným neúspěchem. Orienťáci se shodují na tom, že tento sport je "trochu jiný". Snad jsme se navzájem přiblížili k poznání té odlišnosti.