Rudolf Brojír – sportovec

Jaký byl život vozíčkáře za komunismu?

Prvních pět let po úraze bylo takových nijakých. Nejistota, nesebevědomí. Tenkrát nebylo moc co podnikat, práce se nedala sehnat a ani sportovní vyžití pro vozíčkáře téměř žádné nebylo. Naštěstí jsem potkal svojí první ženu. Odstěhoval jsem se k ní do Vlašimi a narodil se nám syn Ruda (36). Já se vrátil do života tím, že jsem začal rekonstruovat náš starý dům. Posléze jsem si našel zaměstnání jako technolog. Po revoluci jsem podnikal: měl jsem obchod s hudebninami. Prodával jsem CD nosiče a kazety. Po 20 letech se náš vztah s manželkou ale rozpadl. Po rozchodu přišlo krušné období. Ale objevilo se něco, co mě zachránilo. A to něco bylo lyžování na monoski. A po čase přišlo vůbec to úplně nejvíc nejlepší období, poznal jsem svoji druhou ženu Janu.  S Janou máme dvě malé děti: Matyáše (8) a Danielku (4).

Lyžování v době lámání režimu asi nebylo zrovna přístupné pro každého, že?

Sport, to byl pro mě vlastně největší impulz k návratu zpět do funkčního života. Hlavně tedy lyžování. Když jsem ochrnul, tušil jsem, že s lyžováním je konec. V koutku duše jsem ale doufal. Pak jsem  jednou uviděl v TV, že se dá lyžovat v sedě. Začal jsem se po tom pídit a zjistil jsem, že v Olomouci se bude konat první kurz pro monolyžaře. Přihlásil jsem se tam a naučil se lyžovat. Monoski se pořádně koupit nedala. Protože jsem ale strojař, tak jsem si navrhnul a vyrobil vlastní monoski a začal lyžovat. Netrvalo dlouho a začal jsem jezdit na závody: do Rakouska, do Itálie. Tehdy jsem se účastnil závodů Evropského poháru – to byla nejvyšší soutěž, kde jsem byl coby účastník. Zkrátka lyžování mě hodilo zpět do velmi aktivního života. Byla to báječná životní etapa, která mi dodala jistotu, sebevědomí a nové přátele. Psala se 90. léta...

Jak jste se umísťoval v Evropském poháru na vlastnoručně postavené monoski?

Ta umístění nebývala nikterak veliká, spíše průměrná.  Nešlo o to vyhrát, ale být u toho. Některé státy měly opravdu profi týmy, se spoustou dobrého vybavení, trenérů, fyzioterapeutů a masérů. A my jsme tam jeli na vlastní pěst, celé jsme si to hradili z vlastní kapsy a zabezpečení žádné.  Tehdy mě stála třeba sezóna 80 tisíc. Tomu jsme se zkrátka nemohli konkurovat. Ale to nevadilo.

Hlavním Vaším sportem je tedy lyžování? Další sporty Vám k srdci nepřirostly?

Lyžování dlouhou dobu vedlo, ale začal jsem také dělat další sporty: hrát tenis a jezdit na handbiku. A kromě monoski jsem si udělal také vlastní handbike. Monoski i handbiky jsem pak vyráběl pro ostatní. Tenis mě moc bavil a býval bych se mu věnoval více, ale začaly mě bolet lokty. Protože při lyžování i tenisu klouby na rukách trpí, bylo jasné, že nebudu moci dělat oboje. Musel jsem se rozhodnout. Nakonec jsem se tenisu vzdal. Jezdím i na kajaku a kajtuju. U kajtování moc oceníte, že máte dobré kamarády, bez jejich asistence to nejde. Ale to, co můžu dělat opravdu skoro každý den a sám,  je jízda na handbiku. Ten pohyb je tam šetrnej, plynulej a bez nárazů.  Vnímám handbike vlastně jako lék na bolavé klouby. Vždycky to na něm rozhýbu a bolest přejde.  Život bez handbiku už si ani neumím představit.

A na kole jste taky závodil?

Asi dvakrát jsem se zúčastnil cyklomaratonu, ve kterém se ujede 2222 km za 111 hodin a který pořádá Cesta za snem a kamarád Heřman Volf. Zážitek! A několikrát jsem se zúčastnil tzv. Poněšického survivalu. Což je 24 hodinový závod s různými typy sportů – od plavání, přes kánoe, horolezeckou stěnu, střelbu, orientační závod, divokou vodu... a celé to absolvujete na kole. Úžasný je ten pocit po dojetí do cíle. Tělo je úplně na dně sil, ale duch, duch si opojně lítá a je to nesdělitelný úžasný pocit, který bych každému přál zažít.

Co Vám sport dává do života?

Všechno dobré. Drží mě ve formě. Zdravotně mi velmi pomáhá. Sport vytrhává člověka ze závislosti na pomoci druhých a vrací mu soběstačnost. Dává člověku spoustu nápadů, podnětů a přátel pro dobrý život vozíčkáře.

Děkujeme pěkně za rozhovor a přejeme Rudovi hodně radosti z pohybu i z dětí.