Patronka Eliška Sieglová

| Společné Spojenec |Tereza Marková

Eliška Sieglová je 20letá orientační běžkyně, která je českou nadějnou reprezentantkou. Studuje geoinformatiku na Přírodovědecké fakultě UK. Nově je Eliška patronkou SKV Praha. Běhá za Sportovní klub Praga a také za Norský klub Halden SK, kde se odehrávají velké štafetové závody.

Eliško, jak Vás napadlo věnovat se orientačnímu běhu?

Běhat jsem začala, když mi bylo asi 10 let. Můj taťka totiž v mládí běhala tak chtěl, abychom si to zkusili i já s bratrem. A mne to velmi chytilo za srdce, takže od té doby běhám. Navíc mám moc ráda hory a ráda cestuju, což se v orientačním běhu krásně snoubí.

Můžete nám disciplínu orientačního běhu trochu přiblížit?

V orientačním běhu máme tři základní disciplíny: sprint, middle a klasika. Původní disciplína je klasika, nebo taky long. Je to běh dlouhý 70 minut. Middle je na 35 minut a sprint je na minut 12. Ty terény se od sebe dost liší, neboť neběháme po cestách, ale divokou přírodou. Něco jiného je běhat u nás a něco jiného je běžet třeba ve Skandinávii, kde se pořádá hodně šampionátů. Prostě se to liší, jestli je to rychlý terén, nebo třeba hory.

V čem vlastně spočívá orientační běh?

Na startu dostaneme mapu, na které máme vyznačenou trať, kterou musíme odběhnout. Na trati máme kontroly. Cílem je proběhnout všemi kontrolami a doběhnout co nejdříve.  V tom se klasický orientační běh liší od orientačních závodů, které mají například vozíčkáři. Zatímco my, v klasickém orientačním závodě musíme být co nejrychlejší, vozíčkáři – mají trail orientační závody - a ti musí být, co nejpřesnější.

Jak jste se dozvěděla o SKV Praha?

Přes naši orientační běžkyni v trailu vozíčkářku Janu Kosťovou, která je velmi dobrá. O to víc mě těší, že jednou už se mi podařilo jí porazit. Jana je opravdu mistryně.

Vím o Vás, že hodně času strávíte na soustředění. Je orientační běh drahý sport a kdo Vás sponzoruje?

Ano, času to zabere spoustu. Dokud jsem chodila na gymnázium, měla jsem tak 50% docházku. Financuje nám to částečně česká reprezentace, dále můj domovský klub SK Praga a rodiče. Také ten norský zahraniční klub, za který běhám, mě také částečně sponzoruje.

Je to tedy nákladný sport?

Co do vybavení ani tolik ne. V podstatě mi stačí jen buzola a boty – ty mám tak dvoje za rok.  To je celé. Největší položku tvoří náklady vynaložené s cestováním a ubytováním na závodech a soustředěních.

Co pro Vás sport znamená a co Vám dává do života?

Sport mě provází už odmalička. Nedokážu si bez něj život vůbec představit. Dává mi smysluplnou náplň času, spoustu kamarádů, ale také pocit naplnění a úspěchu, když se mi zadaří. A právě proto, že je pro mne sport tolik důležitý, mám radost, že mohu podporovat hendikepované sportovce.

My Elišce děkujeme pěkně za rozhovor a přejeme hodně zdraví a úspěchů do budoucna.