Lucka Gachi – naše nová členka a neuvěřitelně silná žena

Luci, co se ti stalo, že jsi ochrnula?

Před Velikonocemi 2017 mi praskla aorta. To je hlavní tepna vedoucí krev od srdce do těla. Praskla mi podélně od horního oblouku až dolů k rozdělení do třísel. Operovali mě na kardiochirurgii v Brně u Sv. Anny. Operace trvala 8 hodin a dávali mi 1% šance na přežití. Doteď vidím oči nemladšího - tehdy dvouletého synka, když mě odváželi a on plakal, že chce být se mnou. Tehdy jsem ho ještě kojila. Čtyři dny mě nechali v umělém spánku. Když mě probudili, zjistila jsem, že jsem ochrnutá. V důsledku složitosti a náročnosti operace došlo k ischemii (nedokrvení) hrudní míchy. Jsem tedy ochrnutá od prsou dolů. Ale vzhledem k tomu, jak to mohlo dopadnout si říkám, že to dopadlo dobře. Přišla jsem vlastně jen o možnost chodit. A lékařům jsem vděčná, za to, že při operaci dělali, co mohli.

Co bylo nejtěžší?

Nejhorší byly ty první měsíce doma, když jsem ještě neměla předělaný a uzpůsobený dům a auto. Být na někom závislá je pro mě obtížně skousnutelné. Ale teď už mám dům předělaný a uzpůsobený. Navíc vlastním spoustu kompenzačních pomůcek, které mi usnadňují život, takže už je to pohoda. A hlavně jsem se mohla vrátit ke své milované práci sestřičky.

Jsi klasická zdravotní sestřička, nebo specializovaná?

Několik let jsem pracovala na chirurgické JIP v lesní nemocnici v Mostišti. Následně jsem 13 let pracovala jako sestřička na ARO v Třebíčské nemocnici. Poté, co jsem ochrnula, mi nabídli, abych se k nim vrátila na administrativní práci. Administrativa ale není pro mě, tak jsem to po dvou letech vzdala. Bylo mi hrozně smutno po té práci sestřičky na ARO. Tak jsem odešla. Ale v Mostišti na oddělení, na kterém teď pracuju, otevírali už v roce 2016 oddělní následné intenzivní péče - a už tehdy potřebovali sestry se specializací ARIP. To já mám, tak jsem tam tehdy při práci na ARU jezdila na výpomoc. Teď na vozíku, když sem chtěla pracovat jako sestřička, jsem se tam zeptala, jestli by mě vzali jako vozíčkářku. A oni mi řekli, že to zkusíme a uvidíme. A jde to! Takže už tam nějakou dobu nadšeně pracuju. Tu práci samozřejmě můžu dělat i díky lidem se kterými pracuju, protože mě vzali mezi sebe a nemají problém se mnou pracovat. Navíc jsou vždycky ochotni mi s čímkoliv pomoct. Tady se krásně ukázalo, že někdy jsou ty limity toho, že něco nejde, opravdu jen v hlavách lidí. Moji kolegové z Mostiště krásně ukazují, že když se od těchto limitů člověk odpoutá, tak se nemožné stává skutkem.

Jaké to je, dělat sestřičku na JIP na vozíku?

Zvládám v podstatě všechno. Podávám léky, píchám flexily, zavádím močové katetry, sondy. Měním tracheostomické kanily, chystám infuze. Omývám lidi, otáčím je. Tím, že máme elektricky polohovatelné postele, tak to jde dobře. S hodně těžkými pacienty to děláme ve dvou, ale to dělají i zdravé sestřičky vždy ve dvou. Šla jsem do toho s tím, že tu práci chci dělat plnohodnotně, bez toho, aby mi někdo pomáhal. A jde to.

Co na to pacienti?

Už tam takhle pracuju na půl úvazku skoro dva roky a často mívám od pacientů skvělé zpětné reakce. Někteří říkají, že ten pobyt na oddělení následné intenzivní péče se jim zvládá snadněji, když vidí, že jsem na vozíku a zvládám péči o ně.

Jsi naše nová členka. Jak ses k SKV Praha dostala? Přeci jen to máš trochu z ruky.

V Parapleti jsem zkoušela lyžovat a nadchlo mě to. Chtěli jsme jet s kámoškou Helenkou znovu lyžovat s Parapletem, ale mají hodně nových lidí. Tak jsme oslovily SKV Praha a vyrazily. A bylo to fakt skvělý. Určitě plánujeme s Helenkou vyrazit i na další akce – handbiky, vodu. Handbike mám ráda, mám svůj vlastní, takže jezdím i po okolí domova. A často se mnou jezdí Beník. Což je fajn.

Co bys vzkázala lidem, kteří nesportují?

Sport je fajn pro tělo, které potřebuje trochu pohybu. A hlavně pro tu psychiku je to nepostradatelné. Takže hurá do toho!

Děkuji pěkně za rozhovor a přeji hodně sil!