Kateřina Braunová – Florbalistka SKV Praha

| Společné |Tereza Marková

Kateřina bydlí v Libčicích nad Vltavou nedaleko Prahy a pracuje jako OSVČ – pedikúra a manikúra. Je maminkou dvou synů (Zdeněk 12 let, Jakub 4 roky) a dlouholetou zapálenou hráčkou florbalu vozíčkářů za tým ComAp SKV Praha. Kateřina ale není vozíčkářka. V mládí onemocněla a přišla o nohu. V současné době se pohybuje s protézou o berlích. Kateřina je velkou srdcařkou a ukázkou toho, že florbal nehrají jen vozíčkáři, ale i lidé s dalšími fyzickými hendikepy a sport je mostem pro propojování lidských osudů.

Kateřino, jak se tak stane, že člověk přijde o nohu?

Ve 13 letech jsem onemocněla nádorem ve stehenní kosti. Proběhla sice léčba, ale národ se vrátil a byl zhoubný… Nohu jsme nezachránili, mě ano. Od 15 let tedy žiju bez nohy. Ale přes počáteční nepříznivou prognózu s nejistou budoucností, jsem dnes zdravým člověkem, matkou dvou úžasných zdravých dětí, které jsem odnosila a porodila přirozeně. Navíc mám skvělého muže, svobodnou práci a věnuju se sportům, které mě baví. Ano, když si to tak uvědomím, jsem spokojený člověk.

Jakým sportům se tedy věnujete?

Kromě florbalu, miluju plavání a jízdu na handbiku. A v mládí, tedy už po nemoci, jsem ještě dělala brench press (posilovací sport) a handbikové závody.

A jak jste se dostala k flobalu?

Já florbal už hraju 20 let. Začínala jsem s ním v Jánských Lázních s Petrem Alinou. Tehdy jsem bydlela s manželem v Žacléři. A když jsme se přestěhovali zpět do mých rodných Libčic, oslovila mě šéfka týmu Dominika, jestli bych se nechtěla ke sportu vrátit.  Byla jsem zrovna po porodu prvního syna, ale zase jsem zkusila hrát a šlo to. Začala jsem tedy hrát za tým ComAp SKV Praha, což bylo asi před 9 lety. Od té doby jsem členkou týmu, tedy s malou přestávkou, kdy jsme si s manželem pořídili ještě druhého syna. Jsem velmi ráda, že mám skvělou rodinu, která mě v mých aktivitách podporuje a zahrnuje trpělivostí a láskou, takže se můžu plně sportovně realizovat.

V týmu jste jen tři holky, jinak samí muži. Jaké to je?

Báječné. Jana je v útoku a já jsem v obraně. Zřejmě se můj mateřský pud prolíná i do sportovních aktivit. Jinak v bandě chlapů je to super, je s nimi velká legrace. Spoluhráči si nás váží a hýčkají. Jsem na náš tým moc pyšná. Ale na druhou stranu si uvědomujeme, že by se nám nové hráčky a vlastně i noví hráči hodili. A čím víc se věk většiny hráčů začíná točit kolem čísla 40, tím je touha rozšířit tým o mladší spoluhráče větší. Třeba si náš rozhovor přečtou mladí lidé, kteří by se rádi hýbali a přidali k veselé bandě fajn sportovců. To by bylo skvělé!

Děkuji pěkně za rozhovor a budu doufat společně s vámi v nové nadšené spoluhráče a sportovce.