Ilona Pavlová

Jaký byl tvůj život, než ses potkala s SKV Praha?

Ty mi dáváš otázky… Můj život je rychlá krásná jízda. Pocházím z rodiny, která není úplně studijní ani sportovní. Ve 14 letech jsem se z čista jasna rozhodla jít studovat gymnázium a snila o sportovních aktivitách. Ze všech sportů bylo mojí srdcovou záležitostí lyžování. S rodiči jsem ale lyžovat nemohla, takže jsem se různě angažovala a pomáhala s dětmi, abych se na ty hory dostala. Má cesta po gymplu nabrala jasný směr. Fakulta tělesné kultury UP Olomouc – obor: Aplikovaná tělovýchova. Nastoupila jsem na fakultu a moc mě to tam bavilo. Potkala jsem tam lidi, se kterými jsme byli podobně nadšení. Výsledkem bylo, že jsme založili spolu s prof. Válkovou Klub aplikovaných pohybových aktivit pro osoby se specifickými potřebami. To už je vlastně čtvrt století.

Po škole jsem sběhla z akademické půdy do byznysu a vystudovala Ústav práva, kde jsem si udělala MBA. Už skoro 14 let pracuju u Obvodního soudu Prahy 1 v trestním senátu a ráda přispívám názorem k podpoře probace a mediace. Po absolvování FTK UP Olomouc jsem, pod křídlem Českého svazu tělesně postižených sportovců, částečně zůstala u lyžování – vedla jsem výpravu tělesně postižených sportovců na Mistrovství světa do Anzere 2000 a byla jsem klasifikátorem zimních sportů pro TPS ČR. Byla jsem v té době trenér monoski a manager teamu. To trvalo asi do mých 30 let. Pak jsem s tím skončila a odjela do Austrálie. Po návratu jsem se vdala a založila rodinu – máme dvě úžasné děti: dceru Aničku (16) a syna Josefa (13). Když dítka odrostla, naskočila jsem zpět do byznysu. Pracovala jsem jako accountmanager, nebo projektový manager v různých firmách – ve stavebnictví a v reklamě. Takhle to pár let šlo. Jednoho dne jsem ale došla do bodu, kdy mi došlo, že jsem velmi unavená a už takhle dál nemohu. Srdce mě táhlo zpět k lyžování, k lidem a k přírodě.

Takže jsi nabrala jasný směr SKV Praha?

Vlastně ano, i když jsem SKV Praha neznala. Je to tak zhruba 3, nebo 4 roky. Volala jsem do Paraplete, že bych s nimi ráda jezdila na hory. Informovali mě, jak u nich probíhají pohybové aktivity a doporučili mi kontaktovat  Míšu Krunclovou. Sešly jsme se a od prvního setkání bylo jasné, že to je to, co jsem si přála. Hned jsme se s Míšou staly kamarádkami. Já jsem si obnovila licence: z Českého svazu lyžařů i z aplikované pohybové aktivity – MONOSKI.  Vyjasnily jsme si, jaká bude na akcích má pozice. A od té doby jezdím na akce.

Které akce tě baví nejvíc?

Já miluju vypadnout z domu. Jestli to je horská chata a celý den jsme na svahu, nebo vyjedeme pod stany na vodu a celý den jsme na řece, je mi jedno. Miluju být celý den venku. Nejvíc mě naplňují rodinky. Vždycky je to nějak tématicky zaměřené. Baví mě vymýšlet hry a skotačení. Na posledních horách nás bylo 56! Pamatuju doby, kdy jezdili na hory jen kluci vozíčkáři. Teď už jezdí i holky vozíčkářky s rodinami a to je paráda. Je pravda, že na horách nesu i tu profesní lyžařskou zodpovědnost. V létě na řece tomu zpravidla šéfuje Vladan a já mám od zodpovědnosti volno a mohu si plně užívat společnosti a legrace. Oboje má své kouzlo.

 Nemáš pocit, že jen dáváš? Obohacuje tě práce asistentky v SKV Praha nějakým způsobem?

Rozhodně je to všemi směry obohacující. Já jsem nesmírně ráda za náš tvůrčí team. Každému můžou nečekaně dojít síly. A mně se právě moc líbí, že jsme team. To znamená, že ostatním dojde, že už nemůžeš, tak tě zastoupí, vystřídají a posílí. Nenechají tě padnout. Zkrátka každý v tom teamu jsme posilující jednotka a vzájemně se hlídáme a podporujeme. A to mě moc baví a naplňuje.

A jaká je pro tebe práce s vozíčkáři?

Tak ta mě baví nesmírně. Mně to asi tak nějak koluje v krvi odjakživa. Už na svém studiu VŠ  v Olomouci jsem měla možnost vyzkoušet si prakticky práci s nevidomými, neslyšícími, duševně nemocnými i fyzicky hendikepovanými. A v  současné době mám tu čest přednášet v rámci předmětů: somatopedie a psychopedie, studentům  oboru aplikovaná tělesná výchova na UK FTVS Praha.

Takže ses vrátila do akademických kruhů…

Ano a je to krásné. A ještě větší paráda je, jak jsem k tomu přišla. Jak už jsem říkala, pracovala jsem jako projektový manažer u vodních staveb. Byznys sféra člověka dokáže úplně vyčerpat. Přesně to se mi stalo, už jsem nemohla dál. Rozhodla jsem se a dala výpověď, aniž bych tušila, co bude dál. Hnedle první den mé nezaměstnanosti mi volala Míša, že je uvězněná v autě před fakultou, kam jde přednášet. Nedorazily jí asistentky. Prosila, jestli bych jí přišla pomoci z auta. Tak jsem na sebe hodila jen rifle a triko a frčela za ní. Trvala na tom, ať s ní jdu dovnitř. Vyprávěla a vyprávěla… Já stála opodál. Najednou se otočila směrem ke mně a řekla: „A o tomhle vám povypráví Ilonka…“ A bylo! Po přednášce přišla vedoucí katedry Klára Daďová a poprosila mě, jestli bych jim mohla pomoci s projektem „Pohyb pro inkluzi“. Následně jsme se pak domluvili i na mém lektorském působení. Zkrátka mělo to tak být. Práce na katedře se krásně doplňuje s akcemi SKV i z pohledu studentů, kteří se v rámci oboru APTV realizují jako asistenti. Jsem za to opravdu moc vděčná, že to je, tak jak to je.

Protože jsme Sportovní klub, nemůžu se nezeptat, jestli a jak sportuješ?

Já jsem pořád v pohybu, takže žádný pravidelný sport neprovozuji. Celou zimu jsem na horách, neboť učím i v lyžařských školách. S žáky 7. tříd jezdím jako instruktorka v rámci projektu Pohyb pro inkluzi –pokud je ve třídě dítě s hendikepem. V létě jezdím s vodními záchranáři na Orlík. Taky jsem členem Vodní záchranné služby Praha, čehož si moc považuju. A samozřejmě si vážím i toho, že jsem členem SKV Praha. Ale abych vlastně odpověděla na ten sport, tak jedno želízko v ohni mám: čas od času moc ráda zajdu na jogubarre, kterou vede moje kamarádka Markéta Maršálková. To jsou takové sebeposilující cviky nabité ženskou energií. To je pro mě velká vzpruha vždy, když se mi sil nedostává.

Jak bys nalákala čtenáře, aby se taky vrhli do víru dobrovolnických služeb?

Kdo si váží pevného přátelství v kombinaci s výzvou a navíc má rád pohybové aktivity – tak tohle je super příležitost. Rozhodně stojí za to si to přijít zkusit a prožít. Předpokládám, že kdo tak učiní, odveze si mnohem víc, než by se vůbec odvažoval očekávat.

Děkuju pěkně za rozhovor. Do budoucna přejeme Ilonce hodně radosti z pohybu i ze života.