Michaela Krunclová

Outdoor

V jedenadvaceti letech se jí život obrátil vzhůru nohama. Přesto nepropadla malomyslnosti a žije naplno dál!

"Studovala jsem vysokou školu cestovního ruchu, bydlela s přítelem, plánovala odjet na studia a za prací do zahraničí. Co se přihodilo? Autonehoda. Během cesty celá naše posádka upadla do snů, naše auto narazilo do několika aut v protisměru a skončilo mimo silnici. Petr na sedadle řidiče byl na místě mrtvý. Po neštěstí jsem byla převezena vrtulníkem do ÚVN Střešovice. Z nehody si nepamatuji vůbec nic, dal ších čtrnáct dní jsem byla v umělém spánku. Při úraze vzniklo poranění míchy v oblasti krční páteře, místa, které ovlivňuje hybnost téměř celého těla a části vnitřních orgánů. Po měsíci jsem začala dýchat bez pomoci.

Teprve po půl roce přišel očekávaný okamžik propuštění domů. Dlouho jsem se však doma neohřála a musela jsem se zánětem ledvin opět do nemocnice. Při ultrazvukovém vyšetření jsem od paní doktorky dostala otázku: „Víte, že si nosíte v bříšku miminko?“ Já ztratila řeč.

Dnes mohu s radostí říci, že mám skvělou, zdravou, šikovnou osmiletou holčičku, která se mi stala obrovskou motivací nepropadat pocitům beznaděje a naopak mě stále žene kupředu a k samostatnosti.

Celá má poúrazová cesta mi ukázala, že život na vozíku rozhodně nekončí. Denně musím využívat pomoc druhých k překonávání bariér, které jsou všude kolem mě (malý schod, nájezd, kopec), a věcí, které sama kvůli handicapu nezvládnu. Často přicházejí chvíle, kdy mě můj úraz štve, kdy nemohu to a ono, ale oproti tomu mě v určitém směru ochota druhých naplňuje. Uvědomuju si, že přes každodenní starosti je tu mnoho takových, kteří rádi pomohou. Setkávání s takovými lidmi se mění v zvláštní příjemné zážitky. Přes upoutání k vozíku ráda cestuji, sportuji a vyrážím za kulturou.

Vystudovala jsem Metropolitní univerzitu Praha, vedu outdoorový oddíl, a zprostředkovávám tak desítkám dalších vozíčkářů cestu k aktivnímu životu."