František Synek

Florbal

František je čtyřicetiletý rodák z Mostu. V 17 letech měl úraz páteře, který ještě mohla zachránit operace… Nestalo se tak. František je paraplegik. Pohledný, sympatický a sportovní. Společně s manželkou vychovává pětiletou dceru Viktorku.

Vím, že jste našim skvělým florbalistou, jak jste se k tomu dostal?

Vezmu to obšírněji. Já jsem se po úraze relativně brzy oklepal. Dost mi v tom pomohly Kladruby. Tam mi ukázali spousty sportů, které lze dělat na vozíku. Ale po návratu z rehabilitačního ústavu jsem se vrátil na školu, abych dodělal maturitu na průmyslovce. Pak jsem začal pracovat a na sporty jsem na dlouhých 11 let pozapomněl, nepočítám-li občas ping pong s kamarády. Po 11 letech za mnou přišel Radek Žižka – hokejista, který se dostal na vozík – a zeptal se mě, jestli nechci zkusit nějaké sporty. Vyzkoušel jsem tedy ping pong, florbal, basketbal, sledge hokej… A nakonec jsem zakotvil u florbalu.

A před úrazem jste tedy nebyl vášnivým sportovcem?

Já jsem byl jako dítě na ty sporty dost přelétavý. Zkoušel jsem jich dělat spoustu, ale vše jen na chvilku. Zkrátka organizovaný sport to nebylo nic pro mě. Miloval jsem však jízdu na kole. S kamarádem jsme jezdili opravdu hodně. A taky jsem hodně běhal.

A co handbike, ten Vám k srdci nepřirostl? Máte ho?

Mám a jezdím. Ale spíš jenom tak rekreačně. Rozhodně to není takové vřelé nadšení, jako do cyklistiky před úrazem, to jsem jezdil denně. Snad až teď dcera Viktorka povyroste, začneme jezdit spolu na rodinné výlety, bude mě to víc těšit.

Takže srdcovka je teď jednoznačně florbal?

Ano, rozhodně! Lákal by mne tedy ještě basketbal, ale to už bych nezvládal časově. Několik tréninků týdně v Praze nelze dost dobře skloubit s rodinným životem. Florbal hraju za pražský tým SKV Praha. A i v případě basketu je nejbližší tým v Praze.

Co vám sport dává do života.

Určitě se díky němu udržuji v dobré fyzičce. A samozřejmě spousty přátel, což je tedy skvělá přidaná hodnota každého týmového sportu.

Co byste vzkázal těm vozíčkářům, kteří nesportují?

Za zkoušku to rozhodně stojí, ale chce to vydržet alespoň tři měsíce. Chápu, že člověk časem zleniví a už se mu nechce, ale já si myslím, že sport je rozhodně moc fajn a navíc prospěšný.

Teď v době koronaviru jste asi netrénovali, že? Stýská se Vám?

Netrénovali. A opravdu mi to chybí. Obávám se poklesu fyzičky. Už to vypadá, že tréninky opět začnou. Z toho mám velkou radost, protože už se na ně těším.

Děkujeme za rozhovor a přejeme Františkovi brzký návrat na sportovní hřiště.