Wakeboarding vozíčkářů

Dalo by se říct, že kdo hledá, najde a kde je vůle, je i cesta. Už dlouho jsem hledala něco na způsob vodního lyžování pro vozičkáře, vytrvale obvolávala různé přehrady a jiná vodní díla, s asi dost absurdními otázkami pro ty na druhém konci drátu. Nutno říct, že se uspěch nekonal.

Když už jsem to chtěla vzdát a smířit se s myšlenkou, že si holt jako vozíčkář na vodě nezalyžuju, stal se v mých očích něco jako zázrak, když jsem ráno checkla Facebook a tam upoutávka na wakeboarding vozmenů v Pasohlávkách.

Prolítlo mi jen hlavou „Já se asi picnu, jak ten vesmír krásně funguje, tak to je výzva“, protože Pasohlávky mám v podstatě za barákem :o))

Nelenila jsem a okamžitě zavolala na uvedené číslo. Moc mě překvapil vstřícný přístup a v ničem problém, a tak jsem asi za týden přistála v Pasohlávkách na svém prvním wakeboardingu.

Měla jsem dost obavy z prvního setkání, z nových lidí, ale ty se rozhodně hned rozplynuly. Sotva jsem otevřela dveře od auta, už tam byl jeden z kolegů a ptal se, jestli nepotřebuji pomoct. I zbytek bandy byl naprosto v klidu a velmi přátelský.

V hlavě mi utkvěla velmi sympatická usměvavá Míša, fotografka Jíťa, která nás fotila s nasazením vlastního života, pak také samozřejmě Jarda a jeho kamarád Míra, kteří mi zcela neplánovaně do půlnoci vytahovali zapadlé auto v marastu.

Ale to už je jiný příběh, k tomu se pro pobavení čtenářů dostaneme později.

Samotné lyžování byl vážně úlet a hned jak počásko dovolí, jedu znova….Teda vlastně, pokud mě bude chtít pan vedoucí po tom zážitku s autem ještě vzít :o).

Ale k samotnému wakeboardingu.

Prostě vás posadí na lyži, běžný smrtelník se musí namáhat stáním, vy máte tu výsadu, že můžete sedět, do ruky dostanete hrazdu taženou vlekem a drž se jak umíš, hlavně ale pevně. Pokud máte to štěstí jako já a helpera dělá kolega z Francie, před tím, než s vámi vlek nemilosrdně žuchne do vody, ještě vám popřeje BON VOYAGE.

V tuto chvíli pro mě začal boj o každý ujetý metr, a když jsem dojela za první bojku, cítila jsem se jako velký king :o) Za první bojkou vždy následovalo ne úplně plánované vystoupení za jízdy a pár pěkných metrů po břiše na vleku, než mi došlo, že už dávno v lyži nesedím, a že se mi už sama asi nevrátí…

Právě v tento moment, kdy jste vprostřed nádrže a pomalu nevíte která páčka, natož kde máte prkno, přijede k vám člun, na něm dva vodní záchranáři, kteří vás i prkno odborně vyloví a dopraví na břeh….a tam celé to kolečko začíná znova….. Do omrzeni, nebo setmění, nebo dokud ještě máte sílu, můžete jezdit, padat, třeba jako já u toho vypít půl Novomlýnské nádrže, ale vždycky máte jistotu, že tam je s vámi a pro vás bezva parta lidí, kteří stejně tak dlouho, jako vy budete jezdit, budou pomáhat….

A ačkoliv jsem to popsala s nadsázkou, musím říct, že si opravdu cením excelentní organizace a ochoty všech zúčastněných, kteří nás neúnavně tahali a pomáhali kdekoliv a kdykoliv bylo třeba.

Samozřejmě, že než mě nazdařbůh pustili na vodu, prošla jsem podrobnou instruktáží včetně důkladné rozcvičky, ale o tom by se nedalo zas tak vtipně psát, přestože je to nedílnou součástí kurzu.

Já jsem si tento kurz maximálně užila, dávám všem a všemu jedno velké facebookové LIKE a už se těším, že v příští sezoně dojedu až za druhou bojku, nebo klidně ještě dál….

Ještě jsem slíbila jednu veselou historku s autem, tu bych si ale ráda nechala na příště, ať se máte na co těšit.

Nicméně tímto ještě jednou moc a moc děkuji Jardovi, Mírovi i panu správci s traktorem, že mi takhle do noci a v dešti pomáhali, i když nemuseli, a nepřestali, dokud nebylo auto zase na cestě a schopné jízdy.

Pan správce místo kontaktu, abych se mu mohla revanžovat, chtěl, ať se na někoho druhý den usměju, že prý to bude stačit….A ano, usmívám se ještě dnes a při vzpomínce na tyto tři, a na to, že jsou takhle hodní lidé ještě dlouho nepřestanu…