Pavel Šprynar

| Spojenec Společné Tiskové zprávy | Tereza Marková

... neuvěřitelný příběh nezlomného sportovního ducha

Pavel je 48letý sympaťák z Kladna. Žil velmi aktivním životem, který mu zkomplikoval úraz. Při jedné z dlouhých vyjížděk v terénu na horském kole mu uprostřed hlubokých lesů vypadlo přední kolo. Následoval pád, při kterém si zlomil obratel hrudní páteře, což mělo za následek Pavlovo okamžité ochrnutí od prsou dolů. Několik hodin ležel v hlubokém lese, než šťastnou náhodou zaslechl Pavel hlasy lidí, kteří mu pomohli. Následná diagnóza zněla krutě: paraparéza. Fakticky to znamená, že Pavel je schopen hýbat nohama, postavit se a vlastně i omezeně chodit. Má však poškozený polohocit a čití. To znamená, že necítí teplo, chlad a bolest. Nepozná, kde se nachází jeho končetiny, pokud je nevidí. Ale ani to ho nezastavilo! Zatímco každý nedobrovolný obyvatel spinální jednotky se zcela oprávněně hroutí, Pavel už na Spinálním oddělení FN Motol, domlouval účast napřesrok na závodě 111 - Cesty za snem. Nevědělo se, jestli jako „choďák“, nebo jako vozíčkář… Přestože rekonvalescence probíhala slibně, do závodu nastoupil za vozíčkáře. Celý závod ujel bez komplikací, jenomže… Jenomže 300 metrů před cílem se na křižovatce při odbočování do leva střetl s osobním automobilem. Pavel se po střetu probudil až další den v nemocnici s rozdrceným kotníkem, dlouhou tržnou ránou na stehně a polámanými kůstkami na levé ruce. A ještě navíc mu v hlavě našli nezhoubný nádor. Následovalo dlouhé hojení a naplánovaná série operací. Při jedné z dalších cest na předoperační vyšetření se Pavel převrátil z vozíku tak nešťastně, že si zlomil kyčel v krčku. RTG mu neudělali s odůvodněním, že naražený bok bolí. Po týdnu se zjistilo, že kyčel není naražená, ale zlomená a už se nezhojí. Byla nutná náhrada kyčelního kloubu. Následovala série dalších operací. A zatímco mnozí by to zabalili a sveřepě se hroutili, Pavel, mezi všemi operacemi, sportoval dál a dokonce jel znovu – měsíc po operaci - závod 111! Tentokráte už dojel v pořádku. Před Vánocemi 2019 byl na operaci s nádorem. Po 14 dnech se musel vrátit do nemocnice, neboť do pooperační rány dostal zánět. V současné době je zdráv, ale čeká jej ještě jedna operace – náhradní implantát lebeční kosti.

 

Zajímalo nás, jak se tento nezlomný pohodář má, co plánuje, co ho těší a co by si přál. Položili jsme mu proto několik otázek:

Co ty a sport, Pavle? Je pro tebe důležitý?

Je! A vlastně mě provází celým mým životem, ale spíš jako zábava. Jako kluk z malé vsi jsem samozřejmě jezdil na kole, lezl po stromech, plaval. V zimě jsem hrál hokej na rybníku a lyžoval. Bavilo mě cestování s rodiči a turistickým kroužkem. Hodně často jsme vyráželi s partou na turistické pochody dlouhé 25-35km.V dospělosti jsem si zahrál občas tenis, ping pong, nohejbal. Poté přišlo diskotékové období, mejdany, kavárny. Bavil mě breakdance, kulečník, šipky. Před třicítkou mě okouzlil squash, ale začalo mě zlobit koleno. Tak přišla na řadu horská cyklistika jako rehabilitace. Velký přelom v mém životě byla cyklistická 21. denní dovolená na Sicílii, kde jsem propadl kouzlu aktivně trávené dovolené. A jak se říká, že „s jídlem roste chuť“, tak i má sportovní chuť rostla a dorostla přes MTBO orienťáky až k survivalovým závodům dvojic. Jsou to třeba 24h trvající závody s různými disciplínami: běh, orienťáky, lezení, in-line brusle, lodě… Začal jsem jezdit na skialpech, lezl na Mont Blanc. Nejvíc mě ale bavilo cestování a hory. Velice rád vzpomínám na zimní přechod Nízkých Tater na sněžnicích. Po nehodách se snažím ve všech aktivitách pokračovat, i když je to samozřejmě jiné.

Vidím, že jsi býval dost aktivní. Není pro tebe ochrnutí příliš bolestnou ztrátou a velkou překážkou v konání sportovních aktivit?

Tak ztráta to je, to je jasný. Moc mi chybí chození po horách, to se nahradit jen tak nedá. Ale jako vozíčkář mohu dělat spoustu aktivit, na které bych nikdy nenarazil a které mě velmi těší. Už v Kladrubech (rehabilitační ústav) jsem vyzkoušel handbike a hned po návratu domů mi jeden zapůjčili Černí koně. Handbike dává člověku krásný pocit svobody pohybu. Jen první kilometry strašně bolely. Ale sportů jsem vyzkoušel dost: lodě, basket, florbal, lukostřelbu, lyže, vozíčkářské běžky. Za SKV Praha jsem aktivní potápěč a závodník v orientačních závodech. Teď jsem nominovaný na Mistrovství Evropy v orientačních závodech ve Finsku, které se bude konat na konci května. Díky SKV Praha jsem mohl vyzkoušet také jachting a musím říct, že mě to nadchlo. I jachting skýtá okouzlující pocit svobody. Jenom jezdec, jachta a nezkrotné živly. Není to boj kdo z koho, ale spíš hledání harmonie a souznění s přírodou. Teď mě tak napadá, že já jsem asi jediný člověk, který za dobu fungování Poněšického survivalu, což je 24h závod dvojic, který má i kategorii „choďák“- vozíčkář, stál na startu v obou kategoriích. Jako chodící (r.2013) a jako vozíčkář (r.2017 a 2019). Hříčkou osudu je, že jako „vozmen“ jsem úspěšnější, než jako „choďák“.  Mě zkrátka velmi baví pohyb, pobyt venku a hledání vlastních limitů. Ať už s lidmi, nebo sám.

Zmínil jsi Cestu za snem. Jejich akce tě asi hodně baví, že?

Jejich cyklo-handy maratony mě hodně nadchly. S Heřmanem (ředitel Cesty za snem) jsme si padli do noty, takže už tam pár let pracuji. Teď dělám helpdesk – mám na starost primárně multifunkční a handbike trenažéry, které Cesta za snem vyrábí. Podařilo se nám těmi trenažéry vybavit všechny spinální jednotky, rehabilitační centra a dostat je i mezi lidi. Já dělám k těm trenažérům telefonickou podpora a servis. Pak se ještě podílím na spoluorganizaci akcí Cesty za snem.

A jsi zaangažován i v jiných sportovně-vozíčkářských organizacích?

Ano. Svět handicapovaných je malý… Nejdříve jsem se potkal s Černými koni, pak Cestou za snem a zakotvil jsem v SKV Praha - a určitě to bylo přes to potápění. K tomu bych se „za zdrava“ nespíš nedostal. Nyní SKV Praha reprezentuji ještě v orientačních závodech vozíčkářů.

Co ti sport dává do života?

Spoustu úrazů a spoustu zábavy (dodává se smíchem). „Sportem k trvalé invaliditě“ v mém případě platí, ale nikdy jsem toho nezalitoval. Díky sportu jsem svůj úraz daleko lépe zvládal. Sport mi dával smysl a motor k tomu, čeho jsem chtěl dosáhnout, a taky výzvy překonávat sebe sama. Smířit se s ochrnutím není snadné – celé je to hodně o práci s vlastním tělem a pozitivním myšlením. Člověk je zase jako malé dítě – vše se učí znovu. A sport mi také otevřel dveře k fajn lidem ze svět handicapovaných.

A co bys ještě v životě chtěl? Co tě naplňuje, kromě sportu?

Na podzim loňského roku jsem úspěšně složil maturitní zkoušku, což mi otevírá nové možnosti k dalšímu vzdělání, ale to si zatím nechám pro sebe. Zajímám se o kvantovou fyziku a léčení, a také o buddhismus. Velmi by mě lákalo odjet třeba na měsíc do buddhistického kláštera a meditovat. Nebo strávit týden ve tmě. Baví mě „sebepoznání“ a sport je k tomu ideálním prostředkem. Ale lákají mne i ty nesportovní cesty. V současné době jsem postoupil do dalšího kola při výběru na Peer mentora pro CZEPA (Česká asociace paraplegiků). Na to se moc těším.

My Pavlovi přejeme hodně zdraví a hodně úspěšných cest životem, ať už sportovních, nebo duchovních.

Děkujeme pěkně za rozhovor.