Rodinná akce Krkonoše

Coby kvadrouš jsem si před lety na jedné odpolední akci centra Paraple vyzkoušel sněžný tank s názvem kartski.  Vozítko je to pěkné, ale díky nemožnosti a vyřešit krizovou situaci „upadnutím“, jde podle mého názoru, o poměrně nebezpečnou zábavu. Tento poznatek byl vykoupen dvěma elegantními kotrmelci zakončenými rytím hubou v technickém sněhu. Sešroubování mých krčních obratlů se ukázalo býti kvalitní. OK, kartski na červenou sjezdovku nepatří. Ovšem brácha Viktor mi ho zakázal kategoricky. A také mi doporučil pořízení lyžařské přilby.

Já se ovšem tak snadno nevzdávám. Záhy jsem zjistil, že existuje alternativa v podobě bi-ski nebo dual-ski. Na to bych ho ukecal. Tak jsem léta v Parapleti prosil, aby nás vzali sebou na výcvikový kurz na tomto zařízení. Bohužel k tomu ale nikdy nedošlo. Přiznám se, že mne to dost otrávilo.

Děťátka mi ale utěšeně rostou a tak jsem se letos rozhodl, že už s nimi konečně musím vyrazit na lyže. Moje fyzioterapeutka Martina mi doporučila obrátit se na SKV Praha. Byl jsem příjemně překvapen velmi vstřícným přístupem. Tady nic není problém. Měl jsem to štěstí, že mne jen o pár týdnů později vzali i s dětmi na lyžařský kurz do Vrchlabí. Jak jsem později zjistil, i pro SKV se jednalo o premiéru zimní vozíčkářské akce s rodinami a dětmi. Tedy přesně to, co jsem letos chtěl s dětmi absolvovat a ani nemusím nic sám zařizovat. Paráda.

Ubytováni jsme byli v hotelu Harmonie v Lánově u Vrchlabí. S výjimkou koupelen je bezbariérovost tohoto zařízení perfektní. Vše v jedné úrovni a nikde ani schůdek. Navíc velmi dobře vaří. Sešlo se nás tu postupně 6 rodin s asi 12-ti dětmi, takže jsme pravidelně využívali i kongresový sál na pořádné večerní řádění.  I když se zde sešly děti širokého věkového rozpětí, hezky se spolu bavily a myslím, že si to skutečně užily. Dospěláci se zase bavili u Dixitu a nebo se prostě jen povídalo. Sešla se tu bezva parta. Hodně jsme se nasmáli a nakonec byl problém se vůbec donutit jít spát. Ale sníh nečeká - taje.

Sněhové podmínky nebyly ideální, a proto realizační tým vyrážel každé ráno na výzvědy a hledal vhodnou sjezdovku. Naštěstí bylo v dojezdové vzdálenosti cca 20 km hned několik možností. Než dorazila vozíčkářská kolona, byly už nakoupeny permanentky a domluvena spolupráce s vlekaři. Ti byli nad očekávání příjemní. Dokonce vyndali i skútr se saněmi a zahájili kyvadlovou dopravu parkoviště – vlek. Neuvěřitelné, kolik krámů potřebuje banda sněžných vozíčkářů.

Já osobně měl domluvené zapůjčení biski, a tak jsem se hned první den vrhl do experimentování. Po vyslechnutí krátké teorie si Viki nacvaknul minilyže, chopil se zařízení a vyrazili jsme na vlek. Už na vleku jsme z toho měli oba daleko lepší pocit než z kartski.  Na mírném svahu horní části sjezdovky v Luisině údolí jsme vyzkoušeli první obloučky. Viki velmi rychle přišel na to, jak „saně“ ovládat. S technikou jízdy tedy až tak problém nebyl. Fatální se ale ukázala absence odpružení, takže již při přejetí malých nerovností jsem pociťoval jakoby vyražený dech. V kombinaci s utaženými břišními a ramenními  pásy, mou přílišnou snahou jít do zatáček nakláněním trupu a v neposlední řadě i mou poměrně slušnou nervozitou, jsem dostal spazmus do břicha a celkem dlouho jsem nemohl „popadnout dech“. Dost nepříjemný pocit. Občas mám tento problém i při jiných aktivitách, a je to skutečně dost limitující. Dostal jsem tedy strach, jestli pro mne lyžování neskončilo.

Později jsme zjistili, že v mém případě postačí pouze břišní pás. Hrudní a ramenní pásy jsme nechali smotané vzadu. Díky tomu se mi dařilo lépe se vyklánět do oblouků, a to dokonce bez vynakládání přehnaného úsilí.  Problémy s dýcháním vyřešeny. Kromě toho Viki mé naklánění se komentoval slovy, že z 90% řídím sám a on jen hlídá, abych „nespadl“ do moc velkého náklonu.

Povzbuzen tím, že nejsem jen pasivní náklad, jsem začal pilovat ten správný náklon i přechody mezi obloučky. Jak už to tak bývá, čím se jede rychleji, tím se to snadněji ovládá. Takže jsme během následujících dvou dnů dost porychlili. V sobotu už ze mě byl pořádně spěchající vozíčkář. Škoda, že nebylo víc času, začal bych pomalu zkoušet stabilizační lyžičky. Na ty moje pazoury by je ale bylo potřeba trochu upravit. Tak snad příště.

Z vlastního ježdění jsme měli oba velmi pozitivní dojem. Já sám jsem byl velmi překvapen tím, co jako kvadrouš zvládnu uřídit v podstatě sám, a tak mě to opravdu bavilo. Když o tom tak přemýšlím, už hodně dlouho jsem z něčeho nebyl tak nadšený. Dokonce jsem začal uvažovat o pořízení vlastního biski. Ale hlavně odpruženého. Super, že je tu něco dalšího, co můžu dělat!

Součástí naší expedice byl i fotograf Jirka a kameramanka Zuzana.  Zuzka celé dny svědomitě natáčela na GoPro kamerky. Už se velmi těším na výsledek postprodukce. Vím, že je se zpracováním videa spousta práce a obdivuji každého, kdo vládne Adobe Premiere.

Na našem fotografovi mne zase zaujalo, že se Jirka v honbě za nejlepšími snímky nebál riskovat vlastní život. Například si lehl doprostřed sjezdovky pod terénní zlom. Prý aby nás fotil proti obloze a tedy bez rušivých objektů v pozadí. K tomu nás ještě nabádal, ať jezdíme co nejblíže k němu, aby byly fotky co nejlepší. To se nám všem dařilo velmi dobře, takže je zázrak, že jsme ho nakonec trefili jen my.  Naštěstí se ukázalo, že umí nejen dobře fotit, ale i rychle utíkat. Výsledek jeho snažení jsme si poslední den promítli v kongresovém centru. Kvalitu fotek jsem ale docenil až doma na kvalitním monitoru. Dobrá fotka prostě „zvoní“. A tady zvoní snad všechny. Klobouk dolu. Několik jich určitě zvětším a nechám zarámovat. Tátovi to určitě udělá velkou radost. Jirko, děkuji!

Na této akci se sešla skutečně výborná parta. Mirek se výborně staral o materiál, asistenti pomáhali, co jim síly stačily a Míša měla vše perfektně zorganizované. To se prostě pozná kvadrouš. Taky všem všechno organizuji, ale zdaleka s tím nemám takové úspěchy :-)

Všem patří velký dík a doufám, že se zase společně někam podíváme. Sportu zdar!

Lyžařský oddíl děkuje všem sponzorům, bez kterých bychom nemohli naší historicky první rodinou lyžařskou akci uspořádat. Velké díky patří lyžařskému areálu Luisina údolí. Za celé SKV Praha děkuji nedocenitelnému nasazaní našich asistentů. Konečné díky patří našim skvělým a vesele naladěným účastníkům. Už teď víme, že to nebude poslední rodinná akce.