ROZHOVOR: RENÉ KUJAN – 42 MARATONŮ NAPŘÍČ FINSKEM

Proč ses rozhodl běžet maratony zrovna ve Finsku?

Už pár let jsem měl v hlavě pár nápadů pro Skandinávii, a nakonec jsem se rozhodl pro
Finsko z toho důvodu, že ze všech tří skandinávských zemí je z pohledu běžce nejplošší.
Když jsem to v různých variantách propočítával, tak mě zaujalo právě to, že když jsem tu
vzdálenost z nejjižnějšího na nejsevernější bod Finska vydělil dvaačtyřiceti, tak mi zase
vyšlo 42 maratonů.

Číslo 42 jsi tedy neplánoval?

To byla náhoda. Dokonce i to, že vozík se vším všudy vážil na letišti 42 kilogramů. Jenom
jsem tak rychle sečetl, co mi tam zvážili. Ten důvod, proč mě to tak zaujalo, pochopili
všichni nadšenci do Stopařova průvodce po Galaxii, kde 42 je právě ta odpověď na základní
otázku vesmíru, života, a tak vůbec. Takže se to pěkně sešlo.

Byla na cestě nějaká velká krize?

Musím tě zklamat – žádná velká krize nepřišla, jen nějaké menší. Když třeba celý den běžíš
v dešti, kdy je všechno na pytel a všechno mokré a nálada není vůbec nejlepší. Tyhle mini
krize byly potom hravě překonány obrovskou hromadou teplé večeře, spravedlivým
spánkem a čokoládou.

Finové jsou blázni do saunování a otužování. Vyzkoušel jsi v rámci regenerace jejich tradiční saunu?

S Honzou jsme se samozřejmě radovali, že finskou saunu vyzkoušíme. První příležitost se
naskytla myslím po 17 dnech běhu a jízdy, kdy jsme zakotvili stany v jednom kempu. Jenže
majitel nás hned přibrzdil v našem jásání, protože ta sauna ještě nestála. Říkal, že za 14 dní
už bude. Takže první saunu jsme absolvovali až někdy po měsíci, kdy jsme narazili na další
kemp, kde saunu měli a byla funkční.

Co jsi udělal jako první věc, když jsi dorazil do cíle?

Vybavím si to, ale nebude to nic světoborného ani romantického. Podle mapy jsem koukal na ten nejsevernější bod a on tam skutečně je zakreslený a označený. Tak jsem na ten bod běžel a až v závěru jsem zjistil, že se nachází na něčím pozemku. Pak sem zjistil, že ten kámen s cedulí, který jsem viděl vyfocený, je ve skutečnosti asi o půl kilometru jinde. Není na tom nejsevernějším bodu, ale je přístupný hned u hranice s Norskem – aby se k tomu zkrátka všichni pohodlně dostali, tak ho šoupli úplně jinam.

Jak tělo regenerovalo po návratu?

Chtělo to hodně spánku, hodně odpočinku a relaxace. Zašel jsem si třikrát na masáž nohou, pořádně se najedl a pak se s tělem domluvil, že budeme dělat, jakože nic. Od té doby jsem ještě neběhal, ne, že by se mi nechtělo nebo že by to nešlo, zatím jsem se k tomu časově nedostal.
Sledoval jsi během maratonů, jak naskakují částky u sbírky, a hnalo tě to vpřed? Určitě, to byl jeden z hlavních rituálů každého dne. Strašně moc mě to potěšilo a dodalo energii, když jsem viděl, jak se postupně sbírka naplňuje.

Co ti běží hlavou, když běžíš? Pouštíš si muziku, nebo se snažíš vypnout?

Jak kdy. Někdy byly zvuky okolní přírody, hlavně ptáci, natolik zajímavé a intenzivní, že to nebylo potřeba. Ale ke konci, těch posledních 14 dní, už jsem běhal skoro vždycky s muzikou, protože už jsem potřeboval nějaký doping. Muzika skutečně funguje jak na únavu, tak na vnímání bolesti, to už vědci dávno prokázali.

Probíhala před maratony nějaká speciální fyzická nebo mentální příprava?

Já si vždycky říkám, že když běžím nějakou takovou tyčovinu, tak to je zároveň i trénink na něco dalšího. Příprava na Finsko nebyla ideální, ale na druhou stranu, když člověk bude čekat na ideální podmínky, tak se nikdy do ničeho nepustí. Mě trošku hřálo u srdce, že vím, že jsem byl schopný kdysi uběhnout těch 30 maratonů za 30 dní. A pak je tu další zjištění vědců, že vytrvalost věkem roste. To jsem někde četl a říkal jsem si, že to musím na sobě ověřit, jestli je to pravda. A skutečně to tak je.

Co ti na takových cestách nejvíc chybí z běžného života?

Mezi moje hlavní koníčky patří outdoor, což znamená všelijaké ty čundry, horolezení, chození po horách a s tím souvisí i přespávání v přírodě. Ale kdybych měl možnost si vymýšlet a byl tam nějaký džin z láhve, tak bych chtěl mít víc oblečení na sebe, abych ho mohl střídat po každém dni. Měli jsme sice víc sad, ale k možnosti si někde vyprat jsme se dostali třeba jednou za čtrnáct dní.

Co je pro tebe horší – déšť, zima, nebo horko?

Ono se to ve Skandinávii těžko porovnává, všechno má něco do sebe. Když prší, tak není vedro, a hlavně nelétají komáři, což je bonus, člověk není poštípaný. Když je zase sucho, tak je člověk poštípaný, takže si nevybereš. Všechno má zkrátka své pro a proti, své výhody a nevýhody.

Pamatuješ si na ten první moment, kdy jsi poprvé vstoupil do SKV Praha?

To si vybavím úplně přesně. Chvíli jsem tápal a hledal nějaké doporučení mezi známými i na internetu, s kým propojit ten úplně první projekt – to byl oběh Islandu. Nakonec moje volba, a musím po těch letech říct, že velice dobrá, padla na SKV Praha. Dostal jsem číslo na paní Černou, které jsem nastínil, co mám v plánu a proč chci běžet pro vozíčkáře. Velice příjemně mě tehdy překvapilo, že SKV Praha patří mezi neziskovky, které si vybírají, s kým budou spolupracovat. O to větší je to pro mě čest, že jsem mohl běhat v jejich barvách.

Říká se, že ti běh vrátil život. Je to ten hlavní důvod, proč běháš za ty, co sami nemohou?

Určitě je to ten hlavní důvod. Před tou bouračkou v roce 2007 jsem běhal jen rekreačně. Pak přišla bouračka, zranění páteře a následná rehabilitace v Kladrubech. A protože jedna hodná paní doktorka pravila, že na maratony mám zapomenout, tak jsem na ně poslušně zapomněl a začal jsem běhat ultra maratony – o těch totiž nebyla řeč. De facto jsem ji tedy poslechl. Mě ale vždycky strašně překvapovalo, jak někteří ti vozíčkáři, ačkoliv na tom byli fyzicky hůř než já, tak psychicky na tom byli líp. Dokázali tu radost a optimismus rozdávat všude okolo a zářit. To mě hodně inspirovalo a dostalo.

Kdyby se tě někdo zeptal, proč jít zrovna do SKV Praha, co bys mu poradil?

Když lidé nejsou z Prahy, tak se diví, proč zrovna Praha. Vždycky říkám: v klidu, v Praze má klub jen sídlo, ale působnost je celorepubliková s osmi různými oddíly. Ti, co už na vozíku ujeli kus cesty, můžou pomáhat novým členům a vzájemně se inspirovat. Spoustu z nich znám osobně, takže vím, že opravdu stojí za to se s nimi seznámit a nechat se inspirovat. I díky tomu, že jsem pro SKV rok pracoval v rámci projektu Rok jinak, vím, že je to maximálně důvěryhodná organizace.

Tak co teď, René? Budeš odpočívat, nebo už ti hlavou běží další bláznivý nápad, kam by ses vydal?

(Směje se) Tak nápadů by pár ještě bylo samozřejmě, ale vzhledem k tomu, že na běh Finskem rupla celá dovolená, tak teď budu muset chvilku sekat dobrotu a také se chci věnovat svým dětem.