Nový člen SKV Samuel Lorenc

Samueli, mohl by ses na začátek krátce představit? Čemu se v životě věnuješ? 

Je mi 25 let, žiji v Praze a profesně se pohybuji v IT – věnuji se vývoji softwaru. Vedle toho provozuji vlastní platformu Tasker, která zprostředkovává úklidové a další domácí služby. Moje práce je převážně kancelářská, trávím hodně času u počítače, takže pro mě bylo nesmírně důležité najít si k tomu protiváhu v podobě sportu.

Tvůj život se zásadně změnil před několika lety. Co se tehdy stalo? 

Byla to nehoda na motorce v roce 2021. Pořídil jsem si tehdy silniční stroj a jednoho krásného rána jsem vyrazil na vyhlídku. Z té nehody si nic nepamatuji, jen to, jak vyjíždím z garáže. Probudil jsem se s kompletní paraplegií po poranění míchy v úrovni Th6. Letos je to od té události pět let.

Sport pro tebe ale nebyl novinkou ani před úrazem, že?

 Provází mě v podstatě celý život. Od tří let jsem jezdil motokros a postupně jsem se v něm vypracoval až na vrcholovou úroveň, závodil jsem v profesionální kategorii MX1. Později jsem kvůli rodinné situaci přestal a zaměřil se na vzdělání a podnikání. Vystudoval jsem technické lyceum a následně Vysokou školu ekonomickou, přičemž sportu jsem se dál věnoval spíše rekreačně, hlavně fitness. Paradoxně jsem se v té době vrátil k motorkám, tentokrát k silničním, což se mi pak stalo osudným.

Proč ses po úrazu rozhodl právě pro handbike? 

Hledal jsem sport, který by vhodně doplnil můj silový trénink o vytrvalostní složku. Zároveň jsem chtěl být víc venku, protože v práci trávím většinu času v interiéru. Handbike obojí splňuje ideálně. Navíc mě jako technicky zaměřeného člověka baví, že se zde dá pracovat s daty, technikou a neustálou optimalizací vybavení. Je to pro mě první seriózní sportovní aktivita od úrazu a návrat k tomu, co mi roky chybělo – mít konkrétní cíl a pracovat na něm.

Jak ses dostal ke Sportovnímu klubu vozíčkářů Praha (SKV)? 

Dostal jsem doporučení od kamaráda. Říkal, že je tam skvělé zázemí a fajn lidé, a měl pravdu. Od začátku jsem cítil, že je to prostředí, které mě může výkonnostně posunout.

Tvůj první závodní start byl prý docela dramatický. Jak na něj vzpomínáš? 

Byl to půlmaraton v Pardubicích v dubnu 2026. Měl jsem sice handbike tehdy sotva měsíc a znal ho předtím spíš z fotek, ale chtěl jsem to zkusit. Na startu jsem byl nervózní, a aby toho nebylo málo, praskl mi ventilek u předního kola. Prakticky celý závod jsem odjel na "měkkém" kole. V polovině trasy mi ho dokonce táta musel za jízdy narychlo dofouknout, abych vůbec dojel do cíle. I tak jsem byl s výsledkem spokojený. Hlavně mi to dalo jasnější představu o tom, na čem musím zapracovat – od techniky a aerodynamiky až po samotný trénink.

Zmiňoval jsi data a analytický přístup. Jak vypadá tvůj běžný tréninkový plán? 

Stojí to na kombinaci síly a vytrvalosti. V posilovně cvičím tzv. push-pull split (střídání tlakových a tahových cviků), k tomu přidávám objemové jízdy na handbiku a intervalové tréninky. Vše se snažím stavět na datech – sleduji kvalitu spánku, variabilitu srdečního tepu (HRV), klidový tep a celkovou reakci těla na zátěž. Podle toho pak upravuji intenzitu. Důležitý je pro mě i jídelníček a správné složení živin. Beru to jako komplexní systém, kde do sebe trénink, regenerace a strava musí zapadat.

Co ti sport v této nové formě dává do běžného života? 

Především řád. Když máte před sebou konkrétní závod, začne se kolem toho organizovat vše ostatní – od jídla až po spánek. Baví mě ta možnost neustálé optimalizace stroje i vlastního výkonu. Chci zkrátka zjistit, kam se s poctivou přípravou dokážu posunout. Moje nejbližší plány zahrnují závody v Lounech a červencové mistrovství ČR v Lovosicích.

Co bys vzkázal lidem, kteří o sportu po úrazu teprve uvažují a možná váhají? 

Důležité je vybrat si něco, co vás bude skutečně bavit, a nechtít všechno hned. Pokud se snažíte dohnat roky bez pohybu během pár týdnů, tělo se vzbouří a vy to vzdáte. Je lepší začít pomalu, ale pravidelně a nechat to postupně růst.