Marie Klára Vonzino - naše nová posila do týmu

| Společné |Marie Klára Vonzino

Marie Klára je zapálená studentka psychologie a mediálních studií. Se Sportovním klubem vozíčkářů sportuje od loňského roku: „Jakmile jsem zjistila, že mi badminton není kvůli nemoci (a tudíž kvůli vozíku) zapovězen už nadobro, hned jsem to chtěla vyzkoušet.“ Předtím kvůli zdravotnímu stavu několik let sportovat nemohla. Vozík ji „vrátil do hry“ a přibližně půl roku poté, co se stala členkou badmintonového oddílu, vyjela také na první závody v Trail-O, který absolutně si zamilovala. S SKV se chystá i na lyžařský kurz, chce vyzkoušet potápění a těší se na všechny letní outdoorové aktivity. Na své všestrannosti si vždycky zakládala a tak nedokáže určit jeden nejoblíbenější sport.

„Sport mi především čistí hlavu. Jestli je pro mě něco opravdu typické, tak je to, že nad vším hodně (občas až moc) přemýšlím. Jedině při sportu dokážu vypnout a být tady a teď, v přítomném okamžiku.“ Jak sama říká, občas se do své hlavy „zahrabe“ tak moc, až to není ku prospěchu. Sport je pro ni tedy způsobem „jak se nezbláznit“. A že by bylo z čeho! ;-) 

Když zrovna nesportuje nebo netančí (o tom ještě později :-) ), najdete ji nejčastěji mezi regály knihoven, konkrétně v oddělení naučné literatury o psychologii. Psychologie je jejím zájmem přibližně od 13 let, takže víc než polovinu života. Od té doby ji nadchlo spoustu věcí a věnovala se mnoha koníčkům, které se průběžně střídaly, psychologie tam ale vždy měla svoj místo. Z velké části proto, že sama dlouhodobě zápasí s duševním onemocněním. Sdílení vlastní zkušenosti s ním jí přijde velmi důležité a věnuje tomu dost času a to zejména proto, že když onemocněla poprvé, vládlo okolo tohoto tématu spoustu stigmatu a zdálo se, že nikdo jiný podobnou zkušenost nemá. „Cítila jsem se strašně sama, jako by mi nikdo nerozuměl, nikdo mě nechápal“. Stejnou myšlenku si nese i ohledně sdílení života na vozíku a obecně s chronickým onemocněním. 

Kromě psychologie miluje taky matiku a biologii. „Jsem docela studijní typ, dokážu ale mít období, kdy se studiu tolik nevěnuji a spíš trávím čas na výletech v přírodě, s Bonynkou, mým asistenčním psem a nebo s přáteli venku nebo po kavárnách a čajovnách, kam vždycky sebou nesu nějakou společenskou hru.“

Přibližně rok poté, co se jí do života přifařil vozík, se odvážila k pro ni náročnému kroku - kromě jiných sportovních aktivit se od prosince vrátila také k tanci. Ten měl během dětství zásadní roli ve formování jejího života. Ačkoli se mu nevěnovala úplně dlouho, zanechalo to v ní velkou stopu. „Výrazový tanec pro mě byl, a stále je, jedním z mála míst, kde se mohu potkat se svými emocemi, což je pro mě strašně důležité.“ Kromě zpracování vlastních emocí se díky tanci potkávala a teď opět potkává se svými hranicemi a limity a přesně to považuje za důležitou součást svého růstu. 

Nejen při tanci, ale obecně se v SKV setkává s lidmi, se kterými jí je dobře. „V SKV se mi pomalu tvoří taková moje druhá rodina. Je super potkat se s lidmi, kteří vám rozumí, protože žijí v něčem velmi podobnou situaci jako vy a kteří jsou podobně naladění.“ Oceňuje také šíři možností a aktivit, které SKV nabízí - sama by si tolik různých sportů vyzkoušet nedokázala.