Odešel Štefan Danko

Psal se rok 1988 a já byl v Kladrubech, kde jsem dělal řidičák. Byla sobota a všude byl ospalý klid, rehabilitační ústav byl téměř vylidněn, většina lidí odjela na víkend domů, proto mě překvapil hlasitý zvuk jedoucích vozíků a mužské hlasy. Když jsem vykoukl z pokoje, uviděl jsem namakané borce na vytuněných vozících, jedoucích k výtahu. Zeptal jsem se sestry, co se to děje, a ta mi sdělila, že to jsou baskeťáci, kteří přijeli na víkend trénovat. Vyrazil jsem tedy do tělocvičny, abych se podíval, jak takový basket na vozíku vypadá. Jeden z nich upoutal mou pozornost, nejen svou atletickou postavou, ale i výrazným obličejem a hlavně nosem.

Takhle jsem poznal Stefana Danka, který se o pár let později stal mým dobrým přítelem, kamarádem, od kterého jsem čerpal nejen životní a sportovní zkušenosti, ale i vitalitu, poctivost, soutěživost a lásku ke sportu. Tu měl prostě v krvi, ta ho poháněla a naplňovala. Sport mu hodně dal a Stefan mu to velkou měrou oplácel svými výkony, nebývalými úspěchy ale i tím, že k němu přiváděl nové mladé lidi, kteří se ocitli na vozíku.

V SKVéčku u stolního tenisu byl vlastně od jeho založení, i když jeho hlavním sportem byla atletika v Novém Městě nad Metují. Atletiku i funkce ve svazu pověsil před pár lety na pomyslný hřebíček, ale stolního tenisu se nevzdal a pořádně proháněl třeba i o generaci mladší soupeře, a to i v roce 2020.

Nikdo není bez chyby, a tak i Stefan měl jistě ty své, i on byl člověk jako my všichni. Přesto, anebo právě proto se cítím být poctěn, a jistě nebudu sám, že jsem Stefana znal, že respektoval mé názory, akceptoval mou povahu a nazýval mě svým kamarádem.