Milan Krejčí

Stolní tenis

Jak ses dostal na vozík?

- Jako mnoho kvadruplegiků jsem klasický skokan do vody. Za zmínku pouze stojí, že před utonutím mě zachránila manželka.

Co udělal vozík s tvým životem?

- No, úplně ho změnil. Po prvotním šoku, zmatku, lítosti a zlosti jsem musel začít řešit konkrétní situace a dívat se dopředu. Věci, které byly dříve samozřejmostí se mnohdy staly velkou překážkou někdy bohužel neřešitelnou. Spoustu snů a životních plánů jsem musel tomuto faktu podřídit. Některé hodnoty přestaly být hodnotami a jiné se jimi naopak staly.

Jak se ti podařilo tu životní změnu přijmout?

- Vyrovnat se s takovouto životní zkouškou je u mne spíš dlouhodobý proces, který časem ohlazuje ostré hrany, nežli rázné rozhodnutí typu: co bylo - bylo, jedeme dál. Jsem ale také vcelku pragmaticky založený, takže jsem si uvědomil, že život mám pouze jeden a je na mně jak s ním naložím.

Co bylo nejdůležitější?

- Asi podpora mé rodiny, blízkých a kamarádů. Bez nich, jejich přístupu, energie a pomoci bych to měl o dost složitější. To ostatně platí doposud, za což jsem jim opravdu moc vděčný.

Co nyní děláš? Pracuješ nebo studuješ, jsi doma…?

- Momentálně pracuju na redukci své hmotnosti a fyzické kondici. Jinak jsem zaměstnán u firmy zabývající se osobní přepravou a pracuji z domova jako telefonní operátor. Opravdu hodně volného času také věnuju sportu.

Co ti do života dává sport? Pomáhá ti? Bere ti něco?

- Někomu naplňuje život práce, jinému kultura, cestování či sbírání známek. Mou posedlostí je sport, kterému jsem se ostatně od mládí intenzivně věnoval. Závodně jsem hrál fotbal, rekreačně nohejbal, volejbal, tenis a ping pong. Takže i po úrazu byl pro mne sport cestou jak si udržet nejen fyzičku, ale také duševní pohodu a radost do života. Sport mi přivedl do cesty mnoho zajímavých lidí a mezi sportovci mám spoustu přátel. Procestoval jsem s ním republiku od Chebu po Ostravu a zažil úžasné věci. A jestli mi něco bere? Po prohraném utkání pocit nepřemožitelnosti a psychických sil.

Jak ses dostal k SKV?

- Nějaký čas jsem docházel na cvičení do Paraplete, kde jsem viděl kluky z SKV trénovat. Zeptal jsem se, jestli si to s nimi můžu zkusit a začal jsem chodit na jejich tréninky. Asi nejtěžší pak bylo, přesvědčit je, že to myslím vážně. Pak už to šlo ráz na ráz, vstoupil jsem do klubu, začal jsem jezdit na turnaje a hrát i ligu.

Který sport Tě v SKV baví? Proč?

- Jsem členem oddílu stolního tenisu, takže odpověď je jasná. Na vozíku hraju stolní tenis už pěknou řádku let a baví mě pořád stejně. Je to sport, který vyžaduje nejen fyzickou zdatnost, dokonalou techniku, postřeh a taktiku, ale taky odolnou psychiku, která mnohdy rozhoduje vyrovnaná utkání. Dá se provozovat po celý rok, je individuální, nevyžaduje nákladné vybavení a pro můj hendikep je ideální. Navíc je to disciplína kde lze soutěžit i se zdravími hráči a protože jsem velmi soutěživý, tak výhra nad zdatným soupeřem vždycky potěší a nechá povyrůst mé ego.

Co se ti v SKV líbí a co bys naopak zlepšil? Máš nějaké doporučení?

- Jestliže chci sport dělat na určité úrovni, je nezbytné být členem nějaké sportovní organizace, která vytváří svým členům podmínky k tomu potřebné. Zajišťuje prostory k tréninku, přispívá na cestovní náklady, materiální vybavení apod. Nikdy jsem neměl ambice na post ve vedení klubu, vlastně mám z podobných věcí hrůzu, takže pokud bude klub sloužit svému účelu, bude podporovat hendikepované sportovce, budu spokojen.

Máš nějaký vzkaz pro nové vozíčkáře?

- Nebuďte líní, nepodceňujte své schopnosti. Možností je dostatek, tak se nebojte je vyzkoušet, třeba vás nějaká nadchne, tak jako se to stalo mně.

Máš nějaký vzkaz pro dobrovolníky a Spojence?

- Lidé na vozíku jsou dosti často limitováni různými překážkami a hendikepovaní sportovci o to více, že se rozhodli sportem naplnit svůj volný čas. Podpora a pomoc v našem snažení je v mnoha ohledech velmi důležitá. Nepotřebuji soucit ale spíše empatii, nepotřebuji charitu ale pomoc v konkrétní situaci. To jsou podle mého věci, které přinášejí uspokojení jak těm, kteří podporu přijímají, tak těm kteří ji poskytují. Takže můj vzkaz zní: „Nebojte se být empatičtí“.