Jitka Burianová

Outdoor

Jitka je rodilá Jihočeška, dlouhou dobu už ale žije v Praze. Od mládí holdovala horské turistice. Letní pomaturitní výšlap po rumunských horách se jí stal osudným. Noha jí ve skálách uklouzla a následoval pád, při kterém si poranila páteř i míchu. Psal se rok 2001. Z Jitky je od té doby paraplegička, ale její vášeň pro pohyb nic nezastaví. Nedlouho po svém úrazu rozšířila členskou základnu SKV Praha a nějaký čas dokonce vedla oddíl outdooru. Jitka je nadšenou pravidelnou plavkyní, hanbikerkou, potápěčkou a lyžařkou sjezdovou i běžkovou. V současné době pracuje na Ministerstvu životního prostředí, kde se věnuje environmentálnímu vzdělávání (vzdělávání o životním prostředí). Zároveň se nedávno stala „peer mentorkou“, což znamená, že svými bohatými zkušenostmi pomáhá čerstvým vozíčkářům při sžíváním se s jejich novou životní rolí.

Členkou SKV Praha už jsi dlouho, co pro tebe znamená sport?

Je to super věc, při které si člověk krásně vyčistí hlavu a navíc může být spoustu času venku. Jsem venkovní typ a ráda trávím čas v přírodě. A taky se ráda hýbu. Tuto vášeň mám vlastně už od mládí, kdy jsem ráda jezdila na kole a chodila po horách. To teď úplně nejde, ale tak zase aspoň po těch horách jezdím na handbiku. Což je super a moc mě to baví.

Vím o tobě, že jsi velmi aktivní člověk a nadšená sportovkyně. Jakým sportům se tedy věnuješ?

V období korony a teď po ní, vlastně nedělám skoro nic a dost si to užívám. Ale je to hlavně proto, že jinak jsem různých aktivit měla poměrně dost.

Hodně se věnuju plavání. Což v lockdownu moc nešlo. Od června se snažím chodit plavat opět pravidelně 2x týdně. Uvažuji také o tom, že se zas vrátím k jachtingu. Před koronou jsem se mu věnovala, ale v posledním roce jsem měla problémy s ramenem. Odpočinek mi prospěl a nabrala jsem síly do dalšího sportování. Ačkoli se jachting může na první pohled zdát jako jednoduchý sport, kdy se člověk jen tak veze a tahá za šňůrky, není to tak. Zvlášť za silného větru je to sport dost fyzicky náročný.

Pak jsem taky majitelkou handbiku – kola pro vozíčkáře. Jízdu na handbiku mám ráda, ale věnuju se jí tak často a samozřejmě, že to ani nepovažuju za sportování, spíš za formu relaxace a pročišťování hlavy. Ráda jezdím samostatně, ale i v bandě s přáteli. Super pobytové cyklistické akce pořádá pro vozíčkáře právě SKV Praha.

Občas jsem se také potápěla – s potápěčským oddílem SKV Praha. Což v lockdownu taky nešlo, ale možná se k občasnému potápění zkusím vrátit.

A co zimní sporty?

V zimě ráda lyžuju na monoski. A párkrát za zimu si vyrazím také zaběžkovat na sledge-běžce. To je ale taky slušná dřina a makačka.

Můžeš přiblížit, jak vypadá, když vozíčkář běžkuje?

Vsedě. (smích) Je to podobné, jako při lyžování na monoski. Je to takové sedátko na dvou lyžích – běžkách. Sedí se na tom v podobném posedu, jako třeba při veslování. S tím rozdílem, že nohy máme k té sledgi přivázané. V rukou máme hůlky a těmi se souběžně odrážíme. Vzhledem k obrovské fyzické náročnosti není pro tento typ běžkování úplně vhodná kopcovitá krajina.

Tvá práce peer mentorky zní zajímavě, přibliž nám, v čem spočívá?

Prací peer mentora je pomáhat svými zkušenostmi s životem na vozíku jiným, méně zkušeným vozíčkářům. Řeší se třeba sebeobsluha, různé úpravy domácnosti a vychytávky, které zjednodušují život, zprostředkování kontaktů na sportovní a společenské vozíčkářské spolky, rady v oblasti kompenzačních pomůcek a další a další. Vlastně cokoli klient potřebuje a naše síly na to stačí. Přestože to vypadá jako jednoduchý pokec, je to občas dost náročné. Pro čerstvého vozíčkáře může být leccos zraňující, přeci jen se s tím každý sžívá různě. Rozhodně je tato práce přínosná na obě strany. Ačkoli já jsem tím, kdo je nápomocen, dost se tím také sama učím a rozvíjím. Teď mám 3 lidi a práce je to hodně zajímavá, i když ne vždycky lehká.

Co by sis v životě přála? Čeho bys chtěla dosáhnout?

Vlastně bych řekla, že jsem ve svém životě momentálně celkem spokojená.