MS 2011 Francie, Savojsko

Nominovala jsem se na MS do Francie. Znalí poměrů vědí, že to v našich podmínkách není až tak složité – je nás málo. O to větší příležitost podívat se ven, řekla jsem si, a jela. Příští rok už to možná bude složitější, rodí se nám mezi vozíčkáři konkurence, což je super! Zejména když vidím, jak obstály naše zkušenosti – našeho týmu – na tomhle MS. Šance máme a neztrácíme se, ani mezi skandinávskou elitou! 

Cesta do Francie byla náročná – dlouhých skoro 13 hodin, tedy včetně přestávek, bylo k neusezení, ale přežila jsem. Hotel mile překvapil, drželi nám po dohodě studenou večeři až do příjezdu, což bylo kolem deváté večerní hodiny. Těšila jsem se do postele, ale asi mi začaly pracovat nervy a tréma – nemohla jsem naprosto usnout. Ještě ve dvě hodiny ráno jsem se dívala na hodinky… a pak najednou zvonil budík, bylo půl osmé ráno. Odpočinutá jsem si nepřipadala vůbec, ale co, čekal nás ten den „jen“ modelový závod. Venku lilo jak z konve a tak jsme odjezd z hotelu posunuli až na desátou hodinu. Na modelu bylo vcelku jedno, kdy vyrazíme do terénu. Museli jsme to stihnout projít hlavně do druhé odpolední, kdy se trať uzavírala. Na trať jsme vyráželi po jedenácté a to už se počasí umoudřilo. Vozíčkáři nafasovali asistenty a hurá do terénu. Cesta vcelku dobrá, až na pár úseků. Některé kontroly až triviální, jiné naopak velmi těžkého kalibru. Mix všeho možného, což se mi vlastně líbilo. A tento trend udržel stavitel trati i po oba závodní dny. Časovky na modelu jsem naprosto pohnojila, to se nedá jinak napsat. Na vlastní trati jsem potom z 13 kontrol nedala asi 4. Takový můj standardní výkon, řekla bych. Ne že bych na to byla pyšná. Myslím ale, že díky těmto chybám jsem si pak při vlastním závodě dala na některé věci pozor – jako např. neřešit půlmetrové Z a vybičovala jsem se ke svému zatím nejlepšímu výkonu vůbec. Načasování na jedničku!

(Poznámka BH pro ty, kteří znají trail-o: Pokud nějaká kontrola určila charakter celého MS, byla to osmička na modelu. Toto dosti přísné Zetko donutilo i zkušené borce o den nebo dva na ostrých závodech "zetkovat". Kdo se na modelu nepoučil ze šestky, "nezetkoval" na 13. první den a 20. druhý den. A to jsme se tedy moc nepoučili...)

Oba závodní dny začínaly časovkami. Nemám tenhle přístup moc ráda, potřebuji se nejdřív rozkoukat a tak trochu začít přemýšlet orienťácky, ale k mému překvapení jsem časovky oba dny zvládla naprosto s přehledem. Asi přehodnotím svůj přístup k tomuto schématu…

První závod začal dvěma na můj vkus fakt těžkými kontrolami. U druhé kontroly jsem si navíc cvakla špatně (a to si na to dávám po zkušenostech na domácích závodech vážně pozor), což mě na začátku nejdřív moc nepotěšilo, ale pak jsem se nějak vnitřně přesvědčila, že to teda bude moje jediná chyba v závodě a šla jsem dál s čistou hlavou. No, jediná nebyla. Hodně diskutovaná desítka (ne vše sedělo v mapě s terénem), třináctka v kombinaci se slepotou (vidět v mapě, že mám mít v terénu 4 šutry, tak tam to Z dám taky, jenže já to v té mapě nerozklíčovala) a nedostatek času na dvacítce (tipovačka bez jakéhokoli řešení) mě nakonec dostaly na celkové třinácté místo v para kategorii. Bohouš se snažil získat body i za akrobatické vystoupení a v cílové rovince se na fakt hnusném kamenitém povrchu vyklopil. Než ho časoměřiči v cíli vrátili do vozíku a projel ty dva zbývající metry do cíle, byl asi minutu přes čas. Naštěstí mu to odpustili a dostal se tak na 18. místo. Borisovi se bohužel podařilo označit hned dvě kontroly dvakrát, i přesto první den obsadil velmi pěkné 25. místo. Kdyby bylo kdyby… Ale na to se bohužel na závodech nehraje.

Počasí nám první závodní den přálo, vlastně pak už pořád, a až moc. Bylo vedro, těšili jsme se na odpočinek, ale tenhle den ještě neskončil. Odpoledne probíhalo oficiální zahájení MS – jak pěšího, tak trailového orienťáku. Vedro na padnutí, průvod za doprovodu pochodové kapely místních hasičů, pak necelá hodinka v hledišti venkovního divadla, na sluníčku, na umření. A potom už hurá do hotelu. Večeře byla naprosto úžasná, hotel jen s dvěma hvězdičkami, ale to jídlo… Spokojenost nejvyšší. A v noci jsem zase nemohla usnout. Dávám to za vinu té pozdní těžké večeři, ale tajně si myslím, že to pořád byly ještě taky nervy.

Nervy evidentně nepracovaly jen mně. Ráno u snídaně Bohouš zase hodil záda. Měl v ruce skleničku plnou pomerančového džusu, tedy do okamžiku onoho pádu. Je ale šikovný a půlku toho džusu ve sklenici udržel. Druhá půlka skončila na mě. Já jsem si v rámci úsporných opatření ráno oblékla rovnou dres, abych se pak už nemusela převlékat a měla tak dost času na snídani. Tak to mi nevyšlo. Trošku podezírám Bohouše, že to byla jeho taktika jak mě rozhodit před závodem a získat tak nade mnou určitou výhodu v rámci našeho vnitrotýmového klání.

Druhý závod probíhal v trochu otevřenějším terénu a začínal tentokrát relativně jednoduchými kontrolami. Započítával se také do týmové soutěže – do našeho týmu byl vedoucím nominován za para kategorii Bohouš. Vysloužil si tím dvě časové kontroly navíc, které se započítávaly do týmové soutěže.

Ze závodu jsem měla po dojezdu fakt dobrý pocit, až na poslední kontrolu. Úvaha správná, váhala jsem mezi Z a C a dokonce jsem věděla proč, pak jsem se ale přesvědčila, že to co vidím je to co mám vidět a dala jsem C. Špatně. Potom jsem zjistila, že mám kromě dvacítky špatně také devítku – ta mě překvapila. Tenhle den jsem ale skočila pátá! Celkově mě to vyneslo na fakt pěkné desáté místo a musím se přiznat, že mě to zahřálo na duši. Jela jsem do Francie neudělat si ostudu a myslím, že jsem tím překonala své cíle.

Bohouš udělal o chybu víc, vzhledem ke špatné informaci o časovém limitu bohužel přešvihl čas a ztratil tak druhý cenný bod. Narazili jsme tady trochu na organizaci celého závodu, konkrétně na bezbariérové toalety. Byly sice v prostoru startu, ale do něj se člověk dostal po časovkách na poslední chvíli a nám to holt na toaletě trvá déle. Bohouš tak odstartoval o pár minut později než měl. Navíc se držel poslední informace, že máme na trati stejně jako předchozí den navíc 15 minut k dobru oproti choďákům. Bohužel, informace byla mylná, bylo to pouze 10 minut a Bohouš tak ztratil penalizací za překročení času jeden bod. Skončil tedy druhý den  na 17. místě, celkově na 16. místě. 

Borisovi druhá etapa moc nevyšla a umístil se na 30. místě, a to ho v celkovém hodnocení posunulo na 29. místo. 

V týmech jsme se umístili na 7. místě a přišli jsme tak o vyhlášení na velké bedně (prvních šest týmů). Škoda, měli jsme na to.

Za open kategorii nás v týmu reprezentoval Tomáš Leštínský (také debutant) a Libor Forst. Zejména Tomáš podával výborné výkony, oba dny, takže se v celkovém hodnocení open kategorie umístil na 4. místě a nechal za sebou většinu skandinávské elity. Libor Forst se umístil na 22. místě, Mirek Slovák, třetí reprezentant v open kategorii (a třetí debutant), pak skončil na 27. místě.  

Vyhlášení konečných výsledků proběhlo ten den v Aréně po závodě, společně s vyhlášením vítězů a vítězek pěšího OB – long, kde na skvělém druhém místě zářila Dana Brožková, v závěsu na 4. místě za ní potom Eva Juřeníková.

Večer po druhém závodě jsme absolvovali společný banket s předáváním trofeje pro mistry v každé kategorii. Trošku zdlouhavá záležitost, kterou bych já osobně příště raději vynechala a šla spát. Byla jsem po tom dvoudenním soustředění se během závodů a opékání se na sluníčku už fakt unavená. Nehledě na nedostatek spánku. Tenhle večer jsem odpadla jak mimino. Ráno odpočinutá, absolutně v klidu, nikdo mě nepoléval džusem… a to bylo asi špatně. Tenhle den jsme absolvovali ještě TempO Trophy, pro mě vcelku propadák. 71. místo nic moc (bez rozdílu kategorií), ale mě časové kontroly nikdy moc nešly. Tentokrát nám to opepřili i možností varianty Z, takže bylo o čem přemýšlet. Lehké to nebylo, ale evidentně to sedlo Skandinávcům. Buď proto, že to stavěl Švéd Owe Fredholm, nebo prostě proto, že jsou na tenhle typ závodu trénovanější. Anebo jsem to už trochu vypustila? Bohouš byl z našich para reprezentantů nejlepší, přesto se ale umístil až na 64. místě (oproti loňské medaili pěkný sešup). Já jsem obsadila 71. příčku, Boris 88. Z open reprezentantů na tom byl nejlépe Tomáš Leštinský – 13. místo, 33. Libor Forst, 89. Mirek Slovák. 

Celkově myslím, že byla naše účast na šampionátu více než úspěšná, v obou kategoriích. Zejména společné vyhlašování s pěším OB v Aréně se mně osobně velmi líbilo, dodávalo to našim výsledkům důležitost. Snad nás tam příští rok bude stát víc ;-)

Organizačně by to ještě chtělo dotáhnout ty nešťastné toalety, i když se organizátoři snažili. Požadavek a náš pohled na věc už Bohouš předal na Athletes Commission, tak uvidíme, jak se k tomu IOF postaví. Nejbližší příležitost bude už v květnu na ETOC ve Švédsku a v červnu na WTOC ve Skotsku. Doufám, že tam minimálně obhájíme naše letošní výsledky!