Vltavu s outdoorovým oddílem splulo od Nahořan až po Boršov hned 8 vozíčkářů a s nimi samozřejmě nemohl chybět doprovod v podobě SKVělých asistentů. Mezi nimi se objevili studentky 3. LF UK Blanka a Kája. Děvčata s námi byla na kurzu poprvé a vy si nyní můžete přečíst, jaký je pohled nováčka asistenta/dobrovolníka. Přečtěte si, že to opravdu nic není a třeba vám to pomůže sebrat odhodlání vyjet se Sportovním klubem vozíčkářů Praha na další kurz.

První prázdninová praxe. Aneb s vozíčkáři na Vltavu

Ještě předtím, než se vás pokusím stručně zasvětit do našeho putování po nejdelším toku ČR s vozíčkáři, nastíním decentně pozadí této události. Spolu s Blankou studuji první ročník oboru Všeobecná sestra na 3. LF v Praze. V prosinci 2018 nám bylo zadáno, abychom si obstarali prázdninovou praxi spíše sociálního zaměření – buď smluvně danou od školy, či individuální dohodou. Já s Bláňou jsme si zvolily individuální formu, a to s SKV – vodácký kurz na Vltavě. Jeden dva telefonáty s paní Krunclovou, smlouvy ze školy a pak opět do školy, pár kliknutí ve školní aplikaci na praxe a už jen čekat na email s informacemi.

Ani jedna z nás nevěděla, do čeho jde. Kurz Péče o lidi s míšním poškozením jsme během prvních dvou semestrů z kapacitních důvodů nenavštěvovaly, do poslední chvíle jsme tedy netušily, co se bude dít.

Den první

15:30 až 16:00 sraz u Parníku na Čerňáku. Bláňa na mě musela hodinu čekat, než jsem se vypravila. Veškerá vlhkost země byla vypařena vlivem vysokých teplot a já si říkala, zda mám dost opalovacího krému, i když jen faktoru 20 a to ještě snad prošlého. Když jsme v hale potkali Kačku na vozíku, v porovnání s ní se zdálo, že jedeme ne na prodloužený víkend, nýbrž na měsíční výlet k Norským fjordům.

Asi 10 minut jsme vedly small talk, načež se přiřítil první zástupce opačného pohlaví. Zdvořilosti šly stranou (za což jsme byly opravdu rády, vzhledem k tomu, že poslední tři dny kolem nás plynuly myšlenky obav), přivítal nás Tomáš. Důrazně jsem se snažila soustředit se, abych se na obecně po většinu kurzu nemusela ptát na jména.

V SKV dodávce nás do Nahořan jelo pět plus fenečka Blue. Tři hodiny jízdy a mírného luftu z okna a dojeli jsme. Vytasila jsem svůj fialový rafinovaný stan pro dva a uhnízdily jsme se v rohu našeho pozemku mezi ostatními táborníky. Mezitím přijeli ostatní. Jen se u stanů zapíchly všechny kolíky, spustil se liják. Blesky romanticky osvětlovaly Jihočeskou krajinu a značně se ochladilo. V táboře nás bylo již kolem dvanácti. Přesunuli jsme se do místní hospůdky, kde jsme strávili příjemný večer plný nekonečného humoru.

Původně jsme každá měla na starosti jednoho vozíčkáře, ale vzhledem k tomu, že odbila desátá a já byla náhle k nepoužití, Bláňa zajistila večer a já ráno.

Den druhý

Ráno bylo v mlze. Kačka je ranní ptáče, tak jsem jí pomohla se zkulturnit. Když se všichni vysápali ze stanů, sešli jsme se na snídani ve znamení vajíček s párky. O čtyři hodiny později, když stany uschly a veselá parta se zorganizovala, vzala jsem Šárku na vozíku a jelikož jsme byly poslední, chvilku jsme hledaly náš přístav nafukovacích lodí. Vozíčkář na háček do speciálně upravené sedačky, za ním zadák. Většinu času jsem byla na lodi s Bláňou, bylo dost silnějších a zkušenějších asistentů. Po zbytek vody jsme fungovaly spíše „kdo co potřeboval“, než „být s jednou osobou celý den“.

Vše probíhalo poklidně, slunce pálilo a tento fakt znamenal, že jsme soulodili tak dlouho, až nám naskákalo zpoždění hodinu a půl. Stany a vozíky se převážely na jednotlivá tábořiště SKV dodávkou. Všechny jezy, které nás čekaly, byly upraveny ke sjezdu, nebylo tedy nutné se vyloďovat. Vltava mě překvapila. Doteď jsem sjížděla jen Berounku, což je volej od začátku do konce. Peřeje byly vždy událost a upravený sjezd pro vodáky vzácnost. Přibližně 5 km od Krumlova nás zastihl silný déšť. Útočiště jsme zvolili pod mostem. Kdyby mi někdo zákeřně chrstl kýbl vody na hlavu, bylo by mi to jedno, neb rozdíl nebyl patrný.

Do kempu Krumlov z Nahořan cca 17 km. Kupodivu mi večer paže stále držely v pletencích.

V Krumlově se pořádaly slavnosti, popadli jsme vozíky a vyrazili do večerního města. Kodrcali jsme se po kočičích hlavách a tlačili kila na zámecké náměstí. Byl krásný západ slunce a já byla ráda, když jsem uslyšela větu: „Bez vás bychom se sem nedostali.“

Den třetí

Prší a je sychravo. Začínám věřit všem těch vtipům o našem fórovém stanu. Dotkla jsem se plachty a voda mi natekla do spacáku. „Bláňo, vstávej, venku leje!“ Vesty jsme nechaly lehkomyslně vedle stanu. Den dva a byla by z nich matka kolonie hub. Tílka, co jsme daly sušit, byla jak po programu v pračce, kde nefunguje ždímání.

Sociální zařízení nebylo bezbariérové, ale silní chlapi s vozíkem pomohli. Ovšem sprcha za 20 Kč byla na 4 minuty! A co je to pro ženské 4 minuty?! Sprint! Nutnost určit si priority. Chci, aby mi voněly vlasy nebo tělo? Čemu obětuji vzácný čas?

Všude pobíhají vodáci v pláštěnkách a já čekám, až mi promokne mikina. Šárka říkala, že má pršiplášť navíc! Jdu jí poprosit a za chvíli zářím žlutě. Pavla vytáhla barevné mini paraplíčko na hlavu – jen odletět.

V kroužku u snídaně probíráme následující úsek řeky. Vypadá to na celodenní déšť. Přijíždí Míša, bude na lodi s Tomem. Musí mít k rukavicím připevněné pádlo izolepou.

V lodi dostávám tzv. šustku, neboli šusťákovku, výměnou za žlutou pláštěnku. Nyní svítím růžově. V mrholení se naloďujeme, určuje se první a poslední plavidlo (což se dodržuje jen sporadicky). Míříme směrem tábořiště U Kelta, asi 19 km.

Po deseti kilometrech stavíme na oběd. Vozíčkářům se do lodi jídlo donáší. Po 45 minutách se pokračuje. Panuje klidná atmosféra.

Tábořiště U Kelta je ze všech, co jsme navštívili, nejprostší, zato nejklidnější a pro mě nejvstřícnější. Jsme tu spjati s přírodou (a to nemyslím ironicky kvůli speciálním sprchám pod širým nebem na dvacetiletých patelách krytých jen zčásti celtou a kde divá květina zapustila své kořeny). Zdá se, že U Kelta bude ta správná pohodička. Zasahují nás sice přeháňky, ale jsme pod střechou. Filip rozdělává táborák, Tomáš žhaví gril, fenečka Blue loudí a ke mně se line vůně sýrů a masa. Jsme stmeleni u jednoho dřevěného stolu a zpíváme country. Popíjíme vše dobré a já neusínám v deset, nýbrž až po půlnoci.

Den čtvrtý

Míša nás od snídaně popohání, pospíchá. Není to nic dramatického, jen občas do věty zakomponuje nějaké pobízející slůvko. Všude je mokro. Můj stan, chudák, stále drží. Vytíráme ho rulí toaletního papíru. Ke snídani majitel kempu připravil domácí koláč. Dávám si ho s Carem.

Začíná pršet. Čeká nás posledních 13 kilometrů. Vzdávám jakékoli další sušení skromného příbytku a oblečení. Zakládáme zvláštní pytel na mokré a druhý na vlhké. Vše odteď považuji za špinavé, boty a tričko u sebe nevadí.

Sbalili jsme SKV stany do dodávky, sesbírali se pádla, vesty a pití, rozlučka s majitelem a kouzelným sociálním zařízením, nalodit vozíčkáře a peřeje směr Boršov. Cestou již žádný jez nebyl. Občas nás naše hmotnost zradila a zůstaly jsme viset na nějaké mělčině, nicméně háček Blanka se vždy obětovala a za cenu vymáchání ve Vltavě vyvezla loďku z překážky.

Pádlovali jsme rychleji než jindy, potkávali jsme i méně cizích vodáků. Sotva dvě hodiny na vodě a slyším: „Za zatáčkou tam budeme, čekejte u pravého břehu nad jezem!“ Náhle jsem si uvědomila, že si musím vychutnat poslední kilometr plavení.

Máme za sebou nádherné dni v barvité přírodě a s milými lidmi. Nakoplo mě to a doufám, že to nebyla poslední akce s SKV, kde jsem působila. Totéž mohu říci i za Blanku.

DĚKUJEME! Blechová Karolína a Šulcová Blanka

Děkujeme všem partnerům, kteří nás v aktivním životě podporují, a tím nás navrací k běžné společnosti.

Děkujeme hlavním partnerům outdoorového oddílu: Nadační fond AVAST, Kolektory Praha, a.s. , MČ Praha 10, ČSOB, SKLÁŘSKÉ STROJE ZNOJMO, s.r.o., Generali Pojišťovna a.s..