Běžkování ve Vrchlabí

O minulém víkendu 21. - 23. 2. se skupinka námahy a sportuchtivých nadšenců sešla ve Vrchlabí, aby vyzkoušela, jaké je to běžkovat na sledgi. Sledge má vícero podob, ale v podstatě jde o konstrukci, na níž jsou zespoda upnuté běžky na šířku stopy a seshora se na ní sedí. Může se sedět ve skořepině jako na monoski anebo na jednoduchém látkovém sedátku s opěrkou. Účelem je odpíchnout se od přiložených hůlek směrem vpřed, případně  udělat otočku nebo odbočku.

Po rovině to celkem jede, do kopce je to o něco horší a dolů z kopce se zas poměrně špatně brzdí. Proto je záhodné najít aspoň na začátku pro trénink co nejrovinatější terén. My takový měli, u rybníka (nádrže) zvaného Vejsplachy, kde bylo uměle nasněženo pár set metrů sněhu pro běžkaře.

My 3 nadšenci jsme trénovali a zkoušeli naše dovednosti v sobotu odpoledne a v neděli dopoledne pod vedením zkušené běžkařky-sledgistky a zároveň znalkyně místních poměrů Hanky. K ruce nám byly sličné asistentky Sylva a Hanka (v neděli ještě přibyly Darinka s Lenkou, které v sobotu dobývaly Sněžku) a jeden neméně šikovný Jarda, který zastával funkcí víc (namátkou - fotograf, řidič, opravář, papírovač,  apod.).  

Trať skýtala všechno, co jsme si mohli/měli vyzkoušet – rovinku, kopeček menší a  kopeček větší nahoru a pak i dolů. Vyzkoušeli jsme sledge jak v podobě skořepiny tak i té běžné jednodušší. Jako největšího běžkařského nadšence tohoto víkendu lze označit Jardu, který vyzkoušel všechny 3 druhy sledge, které byly k mání a při té poslední zvolal: „To je ono!!“ a vydal se na ten nejprudší  kopec. Kopec vydřel až nahoru, kam se nikdo z nás předtím neodvažoval.  Zbytek skupiny už se pak ani nechtěl dívat na to, jak pojede dolů. Zvládnul to intenzivním bržděním, o kterém pak tvrdil, že to nebylo zas až tak nutné.

Moc děkujeme počasí, které se vydařilo a sluníčku, které krásně hřálo. Snad jen příště by v únoru mohlo být o něco méně stupňů a trochu víc sněhu. Druhou drobnou vadou na kráse celé této akce bylo ubytování, protože jen na víkend se nikomu „v sezoně“ moc ubytovávat nechce. Azyl jsme nakonec našli v penzionu Stříbrný pramen v Janských lázních. Ubytování bylo celkem příjemné, když člověk pomine ten kopec před vchodem (což ale v Jánkách není nic tak neobvyklého) a bohužel prakticky nepřístupnou koupelnu a WC.

A na závěr se dá říct jen – byla to dřina, ale stálo to za to. Myslím, že je fajn objevit zas novou „cestu“, jak se dostat v zimě ven do přírody, v tomto případě mimo sjezdovky. Už se všichni těšíme, až zas jednou napadne sníh a my se zase vydáme na běžky.  

Velké díky všem asistentům!