Stříbrně bronzová Litva

| Orientační závod | Jana Kosťová, foto: Lockerovi

V létě máme každý rok vrchol sezony – letos připadlo mistrovství světa na druhý červencový týden. Rozhodli jsme se jet tu dálku do litevského Birštonasu raději autem, letecké spojení bylo trochu nešikovné, a tak jsme vyrazili v neděli 9. 7. 2017 vstříc novým dobrodružstvím a poprat se o medaile. V Para kategorii jsme jeli hájit české barvy Mirek Špidlen (poprvé na MS), Pavel Dudík a já.

Pondělní modelový závod TempO

Na programu MS byl v pondělí nejprve modelový závod – tři zkušební stanoviště TempO, sprintové disciplíny Trailu. Pro nás z Para pouze trénink, protože v ČR máme rychlejší a přesnější střelce. Už první stanoviště se mi líbilo, bylo tak akorát na pomezí obtížnosti, nedalo se řešit střelbou od boku, člověk se musel trochu zamyslet. S napětím jsme tedy čekali na úterní ostrý závod, do kterého jsme nasadili čtyři české rychlíky.

Úterní kvalifikace a finále TempO

Úterní kvalifikaci a odpoledne potom finále jsme si mohli vychutnat v Harmony Parku ve Vaizgaikiemis. Závodníky zavřeli do karantény, my jsme se usadili v centru závodů a s napětím čekali, až se začne, napojení na online výsledkový servis. Byla jsem snad nervóznější, než když sama závodím! Naši kluci se do finále dostali všichni, až na Libora Forsta, kterému postup utekl snad o 2 vteřiny. Těšili jsme se tedy na fandění odpoledne, počasí se ale rozhodlo, že to závodníkům trochu zkomplikuje a začalo celkem nechutně pršet a bouřit. S podmínkami se poprali závodníci různě. Zejména Pavel Kurfürst, úřadující mistr Evropy, nás hodně dlouho napínal k prasknutí, protože se až do pátého stanoviště pohyboval na medailových pozicích. Páté a šesté (poslední) stanoviště se mu ale nevyvedla ideálně a obsadil nakonec 15. příčku. Bratrům Lockerovým se podařilo chyb nasázet ještě o maličko víc, a i když patřili jinak k těm rychlejším závodníkům, přesnost je tentokrát zradila a museli se spokojit s 26. a 34. místem (z 36 finalistů).

Středeční modelový závod

TrailO Ve středu jsme měli opět relativní volno – modelový závod na klasiku. 11 kontrol, 1 časovka, celkem hezký den, jen po tom dešti byly cesty obtížněji sjízdné. Ale – poprali jsme se s tím statečně, udělali pár chyb, tak akorát, abychom se z nich (snad) na druhý den poučili a vyrazili jsme do Kaunasu vyzvednout u autobusu našeho dalšího kolegu Mirka Slováka, který nás měl posílit jak na klasiku, tak ve štafetách, v kategorii Open.

Čtvrteční závod TrailO – první etapa

Čtvrteční ráno pro nás Para znamenalo ostrý start. Konečně. Ale to počasí… od rána pršelo. Pořád, celý den. Bohužel nevyšla ani slibně znějící informace z pokynů – cesty budou zpevněné. V největším slejváku jsem vyrazila na časovku, pak na první kontrolu. Zpevněné cesty? Jen některé, asfaltové. Ty ostatní byly na písečném podkladu, místy větší oblé kamínky. Jedno lepší než druhé. Jednu chvíli jsem měla snad i radost z „návsi“ skanzenu v Rumšiškes, ve kterém probíhal závod... bylo tvořené velmi hrubými kočičími hlavami. Trať měla téměř 3 km, řešili jsme na ní celkem 21 úloh. V půlce trati jsem přijala myšlenku, že budu holt totálně promočená – ty nepromokavé věci mě v tom nechaly a do cíle jsem dojela už úplně durch. Naštěstí jsem měla v autě v zásobě suché oblečení, nezdržovali jsme se tak čekáním na konečné výsledky, ani na odměnu v podobě sauny pro první tři v kategorii, kterou bych díky druhému nejlepšímu výsledku v mé kategorii mohla navštívit, a vyrazili jsme hned po ukončení závodu zpět do hotelu.

S Pavlem Dudíkem (po první etapě 4.) jsme si i přes ten marast zajistili dobré podmínky pro druhý závodní den, který měl přijít v sobotu. Zbytek dne jsem trávila sušením věcí, podsedák mi ale do rána neuschnul. Naštěstí už předpověď na další dny slibovala jen sluníčko a ukázalo se, že v Litvě rosničky nekecají.

Páteční štafety

Pátek byl z organizačních důvodů věnován štafetovým závodům, ač by za jiných okolností probíhaly až jako poslední v řadě. Vyrazili jsme tentokrát na golfové hřiště. Že se začíná se zpožděním jsme si už zvykli, ale štafetová karanténa tentokrát trhla rekord. Začalo se s dvouhodinovým zpožděním. Kamarádi doma u online výsledků trpěli. Třetí úseky a tedy i já jsme navíc v karanténě trčeli nejdéle ze všech. Kluci na mě byli ale hodní a svůj časový limit nevyčerpali do konce, takže jsem se po dalších dvou hodinách mohla konečně vyrazit podívat, co že nám to Andrius (stavitel tratí a hlavní organizátor) připravil za lahůdky. 9 kontrol jsem měla obejitých relativně rychle, dle domluvy mi kluci ale nechali většinou samé špeky a ne všechny jsem dokázala vyřešit správně. S nejistým pocitem jsem očipovala cíl a vyrazila do další karantény, před poslední časovkou.

Aby nám nebylo toho čekání málo, všichni z třetích úseků Para i Open štafet jsme si poseděli další až tři hodiny dušení ve vlastní šťávě. Máte čas zpytovat svědomí, probírat neustále v hlavě, co kde jste mohli udělat líp, a přemýšlet, jak to asi šli vaši týmoví kolegové a kde se vlastně v tom pořadí pohybujete. Po hodině čekání jsme se dozvěděli pořadí Para štafet. Nevěřila jsem svým očím – byli jsme průběžně druzí! To ale také znamená, že půjdu na časovku jako předposlední, jde se v obráceném pořadí. Po tom nekonečném čekání přijde i hříšná myšlenka, proč jsme to na trati nepokazili víc, dostala bych se ven dřív… no dobře, dobojujeme to do konce.

Přede mnou šel do časovkového stanu Ola Jansson, jeden z mých největších rivalů ze Švédska. Je rychlý, přesný, je fakt dobrý. Raději jsem se nedívala, jak dobře dává odpovědi (organizátoři signalizovali naše odpovědi divákům, aby ti tušili, jak se to vyvíjí), i když jsem na tu signalizaci dohlédla. Byla bych ještě nervóznější, a to už nebylo potřeba. Vstupem do stanu to ze mě naštěstí všechno spadlo, soustředila jsem se už jen na lampiony a mapy. Uf, je to za mnou… až když mě při příjezdu mezi diváky Libor samou radostí málem sundal z vozíku mi došlo, že jsem to asi ustála víc než dobře. Po vlastním závodě jsme zůstali druzí! Jenže pak začala velká bolest trailu – začaly se podávat protesty na sporné kontroly. Nakonec nás organizátoři rozpustili – byl už večer, a pořád nebyly finální výsledky jisté, jury nevynesla svůj rozsudek. Vyhlášení přesunuli na druhý den, po druhém individuálním závodu.

Ráno jsem se jako první snažila zaostřit na mobil, na finální výsledky. Bylo to tam! Zůstali jsme druzí!! Zrušené kontroly (nakonec 3 celkem) ale sesunuly naše kolegy z Open na třetí příčku (také byli původně druzí). Přesto skvělý úspěch pro nás všechny! Pak už rychle na snídani a do arény posledního závodu celého šampionátu.

Sobotní závod TrailO – druhá etapa

Tento den se startuje v obráceném pořadí, podle výsledků posledního dne. Měla jsem tedy relativně čas naladit se, uklidnit se, připravit se... nebyli jsme ani v karanténě, ta úleva! Start začal nečekaně včas, zpoždění bylo naprosto minimální, a tak jsem chvíli před půl dvanáctou vyrazila na trať. 2,35 km, převýšení 25 m (pohoda), 28 kontrol (uf...), nezpevněné cesty (uf na třetí). Díky skvělé asistentce z Chorvatska (dřela fakt neskutečně) mě celkem těžká opět písčitá cesta nezničila tak, jak by za jiných okolností i mohla. I díky této velké pomoci jsem se mohla soustředit na řešení kontrol a dostat se do cíle s celkem dobrým pocitem. Ten mi poněkud zastřela časovka. To byl masakr. Půl minuty jsem zírala do první mapy ve snaze zjistit, kde to vlastně sedím a napasovat to na terén před sebou. Nakonec jsem ji dala, ale trvalo mi to strašně dlouho. V cíli jsem pak vyčetla čip a zjistila, že jsem průběžně první! Za mnou ale měli do cíle dorazit ještě další závodníci, asi 6 lidí, ani jeden žádné béčko.

Tak jak to dopadne? Hned první z nich – Ola Jansson, po prvním dni až 7. – mne sesadil na druhé místo. To mi vydrželo ještě hodnou chvíli, až předposlední v cíli, Ukrajinec Vovk, posunul můj výsledek na bronzovou příčku. A tam už jsem naštěstí zůstala. Radost veliká, na loňské brambory jsem neměla vůbec žádnou chuť. Tento závod byl oproti předchozím po trailové stránce nejlepší, bylo to znát i na výsledcích těch, kteří se jinak se stylem stavitele nemohli dva dny srovnat. I proto se řešila snad jen jedna námitka proti jedné z kontrol, která ale nebyla uznána, a výsledky tak zůstaly konečné. Pavel Dudík se umístil nakonec na 7. místě, Mirek Špidlen si dobrým výsledkem druhého dne vylepšil pozici a dostal se z 38. na 34. místo.

V Litvě bylo nakonec krásně, je to hezká země s velmi milými a ochotnými lidmi. Byla jsem tam poprvé, a když bude někdy možnost, ráda se tam podívám znovu.

Děkujeme za možnost cestovat na různá místa na zemi a hájit barvy České republiky především našim sponzorům – jmenovitě nadačnímu fondu Anděl na kolech, který podporuje oddíl orientačního závodu vozíčkářů v SKV Praha, a díky kterému můžeme přispívat na naše náklady spojené i s reprezentací ČR. Díky také kolegům z reprezentace, kteří nám vozíčkářům pomáhají na cestách jako asistenti – ani bez nich by to nešlo.