FinTrail-o na sněhu

| Orientační závod | Jana Kosťová, foto: Jarmo Koskela

O víkendu 28. 4. – 1. 5. 2017 se ve finském Espoo konal tradiční finský trojzávod FinTrailo. Účastnila jsem se již po několikáté, mám na Finsko hezké vzpomínky a dobře se mi tady závodí.

Tratě jsou většinou dobře postavené, těžké, ale fér, lidé příjemní. Jen počasí si s námi vždy trošku zahrává, podobně jako doma je tu duben považován za bláznivý měsíc, kdy lze očekávat téměř vše. Podle předpovědi zejména sobota neměla být úplně dokonalá, odpoledne jsme očekávali celkem vydatný déšť a teploty kolem 1° C. Rozhodla jsem se nebýt přehnaně statečná a vytáhla jsem již uklizené zimní oblečení i boty. Ještě že tak

Na závody bylo přihlášeno něco přes 130 závodníků z několika zemí, včetně mých hlavních rivalů v Para kategorii ze Švédska, Dánska i Ruska (nejen). Na FinTrailo se ale na Para nehraje, všichni jsme hodnocení stejně. Pomýšlet v té konkurenci (14 mistrů světa, nějací mistři Evropy a další velmi kvalitní závodníci ze severských zemí především) na umístění i v první dvacítce bylo hodně troufalé. Přesto jsem se svými výsledky ne úplně spokojená – ne kvůli umístění, spíš kvůli některým chybám na trati. Ale to jde tak nějak ruku v ruce.

Sobotní závod

V sobotu dopoledne jsme začali zostra, rovnou rychlostní verzí trailu – disciplínou TempO. Šest stanovišť, každé s pěti úlohami. Začátek v pohodě, jednoduchý „parkáč“. Ale pak se stanoviště přesunula do lesa, mezi vrstevky, kameny a srázky. A bylo vymalováno – tam tak rychlá zdaleka nejsem, i na klasické trati potřebuji čas pořádně pochopit vykreslení terénu. A tentokrát jsem nebyla ani přesná. 43. místo do začátku, počasí zatím drží – je chladno, pod mrakem, ale neprší! Dobrý.

Po Tempu následoval rychlý přesun do místa druhého závodu toho dne – klasiky. Tato nebyla zahrnuta do Evropského poháru, ale i tak nás nešetřila. 29 úkolů, 1 časovka se dvěma úkoly. Někde v průběhu závodu začalo celkem silně foukat, znát to bylo zejména když jsme vyjeli na otevřenější část trati. Do toho ovšem začalo cosi padat... kromě jednoho lampionu, který nevydržel nápor větru, a jedna kontrola tak musela být zrušena, začaly padat i relativně jemné kroupy, které se poháněné větrem měnily na nepříjemné projektily. Nakonec to ale bylo lepší, než kdyby opravdu lilo. Po ukončení závodu, ale před sundáním lampionů, byl vítr už tak silný, že jeho nápor nevydrželo pár stromů. Ještě že už jsme tou dobou byli v hotelu a neustávající, teď už regulérní sněžení, pozorovali pouze z okna. Bilance toho odpoledne: 22 bodů z možných 28, 41. místo, 5 cm sněhu.

Nedělní závod

V neděli ráno jsem s obavami odtahovala závěsy na okně… Předpovědi slibovaly nejrůznější věci, vesměs ale během dopoledne ještě oblačno, postupné stoupání teploty z 0 na 5, později odpoledne sluníčko. Do odjezdu z hotelu to ale nevypadalo ani na oteplování, ani na „oblačno“ – pořád něco padalo, na zemi se drželo těch 5 cm sněhu. V centru závodů ten den jsme se dozvěděli, že organizátoři běhají po lese už od čtyř ráno – právě kvůli sněhu. Nejen najít příslušně zapadané značky pro jednotlivé lampiony a rozhodovací stanoviště, ale také odhrnout sníh z cest, aby byly vůbec sjízdné pro vozíky. Neskutečná práce, ale zvládli to skvěle. Zažili jsme si tak díky souběhu všech okolností svůj první trail na sněhu. I přes zkušenost z předchozího dne jsem se tentokrát na trati s 34 úkoly a 3 časovkami neubránila chybám, tentokrát sedmi. Procentuálně asi zlepšení, ale spokojenost určitě ne. 45. místo.

Pravda, umístění by ve finále vlastně neznělo v té konkurenci až tak nepříjemně vzhledem k počtu účastníků a faktu, že přede mnou většinou byli zas a pouze „moji“ dva Švédové, se kterými mám tudíž stále nevyřízené účty. Přesto bych se ráda umisťovala výš a lépe.

Pondělní závod

Čekal nás ještě jeden – teď už spíš tréninkový závod – v pondělí. 15 kontrol A-Z a 3 tempová stanoviště. Ráno jsme nevěřili svým očím – po sněhu nebylo ani památky, na obloze naprosto vymeteno. V poledne už jsme si užívali krásných 11° C. Kdyby mi to někdo předpovídal, neuvěřím. Závod byl relativně triviální, vykompenzoval to ale terénem. Cesty sjízdné, ale ty kopečky... Sama bych to bez pomoci nezvládla. O cestě zpět ani nemluvě. Díky za pomoc všem zúčastněným.

FinTrailo opět nezklamalo – do Finska se jezdí pro zážitky! Netroufám si ovšem zdaleka tvrdit, že teď po „mém“ třetím ročníku, jsem už zažila všechno možné. Nerada provokuji.

Děkuji našim partnerům a sponzorům za podporu, díky které mohu tyhle krásné zážitky a vzpomínky sbírat i různě po světě. Bez vás by to nešlo!