ELBA 2011

Dne 1. září  2011, kdy obvykle dětem začíná škola, pro nás začalo něco docela jiného – cesta, na kterou jsme se těšili celý  uplynulý rok. Byl to den, kdy se parta potápěčů ze Sportovního klubu vozíčkářů Praha, jejich asistentů, kamarádů a rodinných příslušníků spojila s partou potápěřů z občanského sdružení Restart, jejich přáteli a rodinami  s cílem dojet na Italský ostrov Elba a strávit tam týden plný dobrodružství pod vodou i nad vodou. Na týden je dovoleno zapomenout na rozdíly mezi těmi, kdo chodí po svých a těmi „na kolečkách“. Pod vodou je totiž jiný svět a fyzikální zákony nám umožňují dělat pod vodou  s našimi těly věci, o kterých se nám „okolečkovaným“ na suchu ani nesní. Stav beztíže, možnost pohybu všemi směry, být na dotyk mořským tvorů, kteří se pohybují tak elegantně, jak jim jejich vodní svět umožňuje - a my se můžeme stát hosty v jejich přirozeném prostředí a na chvíli mít možnost stát se jeho součástí.. To pro mě znamená potápění.  A také důvěru – důvěru v „buddyho“, parťáka, který jde „tam dolů“ se mnou a na kterého se mohu naprosto spolehnout. Pokud buddy má parťáka, který je na vozíku, potápění s ním má svá specifika – a jako nejsou na světě dva stejní lidé, nejsou ani dva stejní vozíčkáři. Je tedy dosti náročné svého partnera dobře ve vodě vyvážit, naučit se spolu komunikovat v posunkové potápěčské řeči a zvyknout si na specifika pohybu člověka, který plave jen rukama. Ale „restarťáci“ jsou zkušení a velmi snaživí a přizpůsobiví, takže případné potíže praktického rázu, se nakonec vždycky vyřeší ke spokojenosti všech a výsledkem jsou nádherné podvodní zážitky.

Následující  text bude popisovat týden strávený  potápěním na Elbě  v září roku 2011.

Den první  ( čtvrtek 1. září) – Cesta

Naloďujeme se u Orcy (mateřská potápěčská organizace v Praze) do přistaveného autobusu a probíhá velké a veselé vítání se všemi účastníky zájezdu. Trochu máme všichni obavy, jak se do autobusu vejdeme – přece jen vezeme 8 vozíků, spoustu potápěčského vybavení, děti, kočárky, jídlo, hudební nástroje a spoustu osobních zavazadel. Nakonec je vše úspěšně nacpáno do útrob autobusu a můžeme vyrazit z Prahy směr slunná Itálie. Vyjíždíme kolem 4 hodiny odpolední, aby se cesta zvládla přes noc, což je pro všechny snesitelnější. Nálada v autobuse panuje veselá, řidiči se poctivě střídají, jak klesá na krajinu tma, klesají postupně i hlavy cestujících a já jen tiše závidím všem, kteří umějí v sedě spát.

Den druhý  (pátek 2.září) – Ubytovačka

V 8 hodin ráno dojíždíme do Piombina a naloďujeme se na trajekt. Cestou trochu houpou vlny, ale jinak je cesta po vodě bez komplikací a kolem 10 hodiny už vystupujeme na elbských březích v přístavu Portoferraio. Čeká nás cesta přes hornatý ostrov do našeho cíle – přímořského městečka Marina di Campo. Obdivuji našeho řidiče, jak bravurně zvládá s velkým autobusem neskutečně klikaté serpentiny napříč horským terénem vnitrozemí ostrova! Po necelé hodince cesty konečně dorazíme na místo – nastává horečnaté vybalování a ubytovávání se v přidělených apartmánech, kde nás bydlí většinou 4-6 lidí, což vyžaduje někdy dosti velkou dávku tolerance a trpělivosti, ale vzhledem k tomu, že jsme všichni po těch letech kamarádi a nováčci většinou také rychle zapadnou, nebývá to velký problém. Sice unavení, ale natěšení se vydáváme k moři (budu mluvit za sebe a svého přítele, který se mnou jezdí jako asistent a tentokrát s námi byly i jeho dvě dcerky, takže kromě potápění jsme měli v plánu si užít i rodinnou dovolenou). Cesta k pláži je cca kilometr a půl dlouhá, ale dá se zvládnout bez problémů s vozíkem i dětmi. Pláž je zde písčitá, s mírně se svažujícím přístupem, takže pro vozík nic ideálního, zato děti si pochvalují. S radostí se nechám houpat na vlnách a smývám ze sebe únavu z cesty a protahuji záda. Po odpoledním dovádění v moři spěcháme „domů“, kde začíná první letošní „brífink“ – každovečerní plánovací schůzka, kde se dohaduje plán ponorů na následující den a hodnotí se uplynulý den. První brífink seznamuje nové potápěče s programem – na ponory budeme rozděleni do 3 skupin a budeme se průběžně střídat v denní době – první parta odjíždí na ponor v 8:30 ráno, druhá parta v 11 a třetí ve 2 hodiny odpoledne. Pořadí se dozvídáme vždy den předem na brífingu a podle toho si můžeme naplánovat den – pokud například jdeme hned ráno, je dobré jít dřív spát a nekonzumovat tolik lahodného italského perlivého vína, aby byl člověk ráno fit! Dozvídáme se také svého potápěcího parťáka a parta našich divemasterů si rozděluje logistické úlohy – např. kdo bude ten den řidičem tranzitu, který vozí nás a vybavení na pláž, kdo bude kapitánem motorového člunu apod. Na druhý den je tedy vše dohodnuto a může začít volná přátelská zábava. Já jdu druhý den na ponor ráno, takže jdu poctivě brzo spát. Před spaním však ještě využiji služeb naší masérky Jarušky a absolvuji úžasně uvolňující masáž, což pro velký úspěch absolvuje během pobytu ještě mnoho z nás.

Den třetí (sobota 3.září) – Madonna

Ranní ponor je o celkem krutém vstávání kolem 7 hodiny, abychom se stačili vystřídat v klidu v koupelně a hlavně se obléct do neoprenu, což většina vozíčkářů zvládá pouze s asistencí. Mému příteli to dá vždy docela fušku, protože, neopren je sice pružný, ale také hodně pevný a bez potřebné síly se neobléká úplně snadno. Nicméně po 4 letech, co se potápím a přítel mi přitom dělá asistenta, máme vše nacvičeno a jde nám to celkem rychle. Venku je sice zataženo, ale už ráno je obrovské dusno, takže se při oblékání oba řádně zapotíme, ale vše stihneme akorát přesně, když žlutý tranzit řečený Žluťák zaparkuje u domu. První ponor se tradičně dělá u Madonny – je to ostrůvek nedaleko pobřeží, není tam moc velká hloubka, je tam velmi hezká útesová stěna a na dně socha Madonny již krásně obrostlá mořskou flórou. První ponor je také o vychytávání vybavení (žaketů, automatik, neoprenů – většina z nás amatérů má tyto věci půjčené a kdo se potápí v moři poprvé, musí si také znovu vychytávat zatížení – kvůli tomu, že mořská voda více nadnáší). Logistika se také první den vychytává, takže ponory mají vždy nějaké to zpoždění, stane se, že se na něco zapomene a zkrátka je to pro všechny takové zahřívací kolo celého týdne. Jsou docela vlny, takže mě je po zakotvení na člunu tradičně špatně od žaludku – mám mořskou nemoc a musím tedy „fixovat obzor“, abych neměla pocit, že se to se mnou tolik houpe. Moc to nezabírá, ale jakmile se zanoříme, nevolnost pomine. Můj buddy Tomáš se se mnou potápí již několik let, vlastně jsem s ním začínala, jsme tedy na sebe zvyklí a ponor probíhá v pohodě, sáhnu si na Madonnu, je tam od loňska nový přívěsek nějakého zesnulého staršího Itala. Vidíme několik murén a hejna rybiček všude kolem. Jedno závaží mě trochu táhne k jedné straně, ale Tomáš mi to pomáhá vyrovnat a tak se mi nakonec plave dobře a vše je v klidu. Po vynoření se snažíme rychle vyrazit zpátky – protože mě je opět nevolno a taky máme trochu zpoždění. Je mi doporučeno, abych si příště zkusila vzít Kinedryl – pro děti ho máme zásobu, takže jsem rozhodnutá to zkusit, protože nevolnost mi krásný pocit z ponoru trochu zkazila. Odpoledne podnikáme pěší výlet do města – na ochutnávku zdejší bezkonkurenční zmrzliny, nakoupit pár drobností do místního skvěle zásobeného supermarketu a pokochat se cestou po plážové promenádě lemované typickými italskými kavárničkami, restauracemi a bary. Na večerní bírfing jsme ale už samozřejmě zpátky. Probírá se průběh dnešních ponorů a samozřejmě plány na zítřek. Všichni mají možnost vyjádřit se k tomu co se jim líbilo či nelíbilo, rozbíhá se tedy čilá diskuse, která ale plynule přechází ve volnou zábavu.

Den čtvrtý (neděle 4.září)  – Coralina

Ráno sice nemusím vstávat na první ponor, protože jdu až v poledne, ale přesto si přivstaneme a jdeme do nedaleké pekárny na snídani – na čerstvé croissanty rozplývající se na jazyku a lahodné cappuccino od neustále se usmívající staré paní pekařky, která toho strašně moc napovídá a my jí sice vůbec nic nerozumíme, ale vůbec nám to nevadí. Kupujeme čerstvé pečivo i pro kamarády, kteří nás tím pověřili a doprovázíme děti k bazénu, který je cca 100 m od našeho ubytování u druhého apartmánového domu, patřícímu stejnému majiteli a tudíž ho můžeme všichni volně využívat. Pomalu se připravuji na ponor. Tentokrát jedeme již na vzdálenější lokalitu – Corallinu, nebe je stále zatažené, vlny jsou větší než předchozí den, ale já jsem posilněná Kinedrylem a zabírá to, takže mořská nemoc dává pokoj. Před zanořením začíná pršet. Ponor je trochu náročnější než předchozí, jdeme do větší hloubky, ale vidíme spoustu murén, výjimečně i několik úplně vylezlých z úkrytu a také lesknoucí se hejno baracud. Všimnu si lesklého předmětu na dně a hle – obrovský potápěčský nůž, který zřejmě ztratil nějaký předchozí podvodní návštěvník tohoto místa – bereme ho sebou. Proudy odnesly naši loď kousek za útes, takže ji při vynořování chvilku hledáme, ale samozřejmě najdeme a podvodně uspokojeni se úspěšně vynořujeme. Na palubě nás vítá sluníčko, což je velmi milé. Odpoledne se tedy i s dětmi vydáváme na pláž, abychom toho pěkného počasí využili, jenže to se po chvilce mění v prudký studený vítr a ještě prudší slejvák. Schováváme se kolektivně do nebližšího plážového baru a dáváme si další výbornou italskou kávu a děti ochutnávají pro změnu ledovou tříšť a opečený sendvič s mozarellou a prosciuttem. Jak rychle déšť přišel, tak rychle odešel, ale protože s plážovým vybavením a hordou dětí je nás hodně, přijel pro nás Žluťák a veze nás domů, kde akorát stíháme připravit večeři a začíná brífink. Zjišťuji, že na další den mám přiděleného nového Buddyho, se kterým se podvodně ještě neznáme, takže probíráme co je potřeba a těšíme se na novou vzájemnou zkušenost. Večer hrají kytary, zpívá se i tančí, kolektiv je stmelen a převažuje výborná nálada.

Den čtvrtý (pondělí 5.září)  – Fonza

Po chladnější noci následuje ráno, kdy oslepující slunce věští krásný letní den. Po klidném ránu, kdy jsou děti u bazénu, se v připravuji na polední ponor. Jedeme zase o kousek dál než předchozí den – na lokalitu zvanou Fonza, což je podvodní skalní stěna se spoustou života. Mým buddym je dnes poprvé Franta, ale kromě toho, že mě zase závaží táhne mírně na jednu stranu, se vše daří bez problémů a ponor je úžasný. Podaří se nám najít langustu, opět vidíme spoustu murén a také v jeskyňce schovanou obrovskou ropušnici, kterou dlouho se zájmem pozorujeme. Z ponoru se vynořuji naprosto nadšená, moře sice opět houpe, ale mě je úžasně. Odpoledne po skončení ponorů se vydáváme naším autobusem na hromadný výlet do přístavního městečka Marciana Marina na druhé straně ostrova, nad kterým se tyčí nejvyšší vrchol Elby – Monte Capanne (1019m). Cestou nás čekají opět serpentiny – ale tentokrát po pobřeží, které nám nabízí z výšky nádherné výhledy na moře. Částečně jsme jeli i přes vnitrozemí, kde jsme udělali zastávku v malebném horském městečku San Piero s křivolakými uličkami a miniaturními kavárničkami. V přístavu nás pak čekala krásná procházka po promenádě se spoustou obchůdků a přímořských restaurací s výhledem na množství kotvících lodí nejrůznějších velikostí.

Den pátý  (úterý 6. Září) –  Fonza 2

Na dnešek je plánován noční ponor, což je záležitost, které se chci letos poprvé zúčastnit, proto jdu na denní ponor hned ráno, abych si do večera stačila odpočinout. Ranní ponor s Frantou probíhá opět na Fonze, opět je vše úžasné, navštívíme dokonce v jedné jeskyňce i trpaslíka (soška) a vidíme spoustu vylezlých murén. Moře je zatím klidné, ale zvedá se vítr, takže noční ponor je v ohrožení – pokud budou vlny, nevyrazí se na něj. Navečer se proto naši potápěči jedou ještě ujistit na moře a zjišťují, že situace je nepříznivá, takže noční ponor je k velkému zklamání všech plánovaných účastníků zrušen. Pro útěchu opět nastupují kytary, víno a zpěv. Děti s pár nadšenými dospěláky odjíždějí na nedalekou motokárovou dráhu zažít trochu adrenalinu.

Den šestý (středa  7.září)  – Corbella

Den trávíme s dětmi u bazénu, kde si užíváme průzračné vody a pohodlných lehátek, protože panuje nádherné počasí. Odpolední ponor je naplánován na vzdálenější lokalitu jménem Corbella – je typická tím, že tam rostou veliké fialové trsy podvodních rostlin jménem Gorgonie, což je krásná podívaná a v odpoledním plném světle se celý ponor úžasně vydařil. Franta mě u jedné z gorgonií fotí. Najdeme opět langusty – dokonce dvě pohromadě, veliké murény a při výstupu obrovská hejna ryb mihotajích se kolem nás v honbě za drobky starého chleba házeného ze člunu. Večer se jde na tradiční společnou večeři do restaurace. Před odchodem probíhá navíc hromadné focení ve stejnokroji – barevných tričkách, která mají každý rok jinou barvu a jiný motiv – samozřejmě vždy spojený s potápěním a která pak každému zůstanou na památku. Večeře byla výborná, milovníci mořských potvor si přišli na své, stejně jako ti, co si dají raději výbornou italskou pizzu.

Den sedmý  (čtvrtek 8.září) –  Madonna 2

Jdu na ponor až  se třetí skupinou, takže s přítelem, dětmi a rodinou kamarádky potápky vyrážíme hned ráno na pláž. Děti si nadšeně hrají v moři, stavějí si hrady z písku a sbírají mušle. My chytáme bronz a lelky a pozorujeme naše kamarády, jak se postupně naloďují a vyloďují z předchozích ponorů, kdo může, pomáhá, kdo ne, alespoň fotograficky dokumentuje průběh komplikovaného vozíčkářského naloďování se na člun. Poslední ponor je vždy takový rozlučkový a odpočinkový, takže se jede opět na Madonnu. Je krásně, na moři není skoro ani vlnka, ponor je naprosto uvolňující. Fotíme se u Madonny, laškujeme s murénami, kocháme se krásnými výhledy na podmořské krajiny za plného slunečního svitu a loučíme se se zdejším podmořským rájem. Večer probíhají tradiční zdejší dovolenkové Vánoce – nechybí bramborový salát, pobaví taneční vystoupení všech mužů našeho zájezdu pojaté ve stylu havajských tanečníků, je zde stromeček, zpívají se koledy a samozřejmě přijde i Ježíšek a donese všem dárečky. Nakonec dorazil i Napoleon a všechny naše obětavé a nejmilejší pomocníky z Restartu odměnil pasováním na rytíře a čestným řádem. Kytary měli ten večer rozezněné všechny struny naplno až do ranních hodin a všem nám bylo krásně. 

Den osmý  (pátek 9.září) – Odjezd

Po poslední výborné  snídani ze zdejší pekárny nastává balení, uklízení  a nošení a vození věcí do autobusu. Zbývající  volné chvíle trávíme všichni u bazénu a plnými doušky nasáváme rozehřátý vzduch plný slunce a užíváme chladivé průzračné vody. Poté následuje opět martyrium se skládáním věcí do autobusu, který je ještě plnější než při cestě tam. Nakonec se vše úspěšně nacpe kam se dá a vyrážíme směr domovina. Čeká nás samozřejmě ještě cesta trajektem na pevninu, nezbytná zastávka v obchodě nakoupit italské pochutiny pro domácí použití a už koukáme v autobuse na večerníčky a postupně usínáme.

Den devátý  (sobota 10.září) – Návrat

Návrat do Prahy byl úspěšný a bez problémů, jsme na místě už v 10 ráno a nastává loučení, objímání a slibování si brzkého shledání. Všichni jsme unavení, ale nabití zážitky a smutní, že ten úžasný týden je za námi. Už teď se ale všichni těšíme na příští rok, že se na Elbě zase všichni sejdeme. 

MARTINA VEJVODOVÁ