25.6. v prostorách pražské Stromovky a Výstaviště proběhl orientační závod vozíčkářů, kterého se účastnilo 19 vozíčkářů v pěti kategoriích.

V kategorii para muži se sešla celá špička, nechyběl ani mistr republiky Petr Krystek.

Do závodu jsem nastupoval s ambicí na nějaké pěkné umístění, nejlépe na druhé místo, kde jako jedna z cen byl pěkný budík. Startoval jsem čtyři minuty za brněnským borcem Bobem Mrvou, který na letošním MČR obsadil druhé místo.

První pohled na mapu ukazuje, že na Výstavišti se nachází 5 kontrol, dalších 10 je v prostorách Stromovky. První kontrola je hned za rohem, sláva! Dál se nabízí zkratka přes trávník, za dalším rohem je druhá kontrola. Tak to bychom měli.

Všude nějaké maringotky, kolotoče a směrem ke třetí kontrole dokonce autodrom. Nic z toho samozřejmě v mapě není, takže jednoho to úplně zblbne. Míjím zmateného vozíčkáře, jak se ptá turistů na cestu k západní patě jakéhosi kamene. Zastavím o pár metrů dál a jak tak stojím a rozhoduji se, cestičkou za autodrom mizí Bob Mrva. Paráda, na třech kontrolách dotáhnout na vícemistra čtyři minuty! Na druhou stranu je mi ho líto, tím nejspíš ztratil šanci na první nebo druhé místo. Čtvrtou kontrolu nacházím už dříve než on a rozhoduji se ujet mu co nejdříve, ať si můžeme nezávisle na sobě užít další hledání. Směrem k páté kontrole objíždím schody takovým ostrým kopečkem ve štěrku, ušetří mi pár metrů a mohu Boba setřást. A už radostně vyjíždím z výstaviště, vítr mi sviští kolem uší, usmívám se na fotografa a netuším, že jsem před chvílí píchnul.

Projíždím po louce k první kontrole a protože mám hodně síly, nebudu se vracet na cestu, ale dál to beru vzdušnou čarou. Opět kopeček nahoru, sjezd, při kterém se málem vyklopím, pak pokosenou loukou skrz řádky sena k výraznému dvojstromu. Dále napříč celou Stromovkou. Po cestě si všímám, že mi nějak divně vibruje přední kolečko. Asi jsem ho špatně utáhnul při včerejším seřizování. Snad to vydrží a neupadne. U osmé kontroly potkávám oddílového kolegu Štěpána a Boba, který to vzal po lepší cestě. Také mi konečně dochází, že jedu po ráfku. Rozhodnu se kolo odepsat a zkusit závod dojet. Však jsme už zhruba v polovině.

Veškerou bojovnost soustředím na to, neztratit z očí Boba a ujet Štěpánovi. To se mi za vydatného klení celkem daří. Zbývá dojet na západní okraj Stromovky, zpátky do středu, pak centrální kopeček hore dole (ujíždíme Štěpánovi) a pak ještě jednou půlkruh kolem Stromovky. K poslední kontrole vymýšlím ještě zkratku lesem (vonoužjetostejnějedno), takže si naštěstí všimnu, že jsou tu blízko sebe dvě, správná je samozřejmě až ta druhá.

Cíl už je téměř na dohled, takže to beru les neles a Bob ke své smůle tentokrát výjimečně se mnou. Ani jeden z nás si nevšiml, že na mapě je značená zídka. Je to sice jen metr a půl dolů, ale netroufneme si, takže ji potupně objíždíme a v cíli jsme společně. Všichni napjatě čekají na vyhlášení výsledků, jen Petr Krystek mezitím zjistil, že vynechal nejvzdálenější kontrolu a tím ztratil jisté vítězství.

Do cíle časem dorazil každý, neztratily se ani kvadru ženy z Liberce a co je nejdůležitější, nezaznamenal jsem jediný nespokojený hlas. Počasí vyšlo nádherně, Luděk vytvořil nádherné tratě, a závod měl špičkovou úroveň. Skoro se ani nechce věřit, že jej organizovali pouze tři lidé.