S blanickými rytíři za lyžařskou rodinnou akci!

| Společné Spojenci | Míša Krunclová

Dáš stovku? řekli si René Kujan a Martin Pagáč. Jo, mohlo by to znamenat 100 kilometrů. Ale třeba by to taky mohlo znamenat 100 Kč na dobrou věc - lyžování vozíčkářů s rodinami.

100 km z Blaníku do Prahy pro lyžování vozíčkářů s dětmi

A tak se pánové rozhodli běžet "kilo" z Blaníka do Prahy - oba běželi rychlostí 10 Kč/km. A aby jim nebylo smutno, Míša se rozhodla jet s nimi na elektrohandbiku a tady je její reportáž:

Noční jízdou z Blaníku.

Moji kamarádi Markéta Peggy Marvanová a Petr Kubal alá Benny se ukázali jako nezaskočitelní parťáci v jakékoliv bláznivosti. Ve čtvrtek 7.12. jsme se kolem šesté večerní společně sešli na Černém Mostě. 
Vysmátí jsme dvěma auty vyrazili směr Blaník. Rovnou i s běžci René Run Kujan a Martin Pagáč, kteří s výzvou běžet v prosinci 100 kilometrů na podporu SKV přišli. René a Martin jsou Ti největší běžečtí nadšení šílenci s dobrým srdcem.

My se rozhodli přidat se k jejich výzvě jízdou na handbiku a kolech s trasou plánovaných 77 kilometrů.
V osm večer se sešli pod Blaníkem. Kluci v rozběhu se vydali probouzet blanické rytíře a pak po své 100 kilometrové běžecké ose.

My jsme na mě začali vrstvit oblečky. Měla jsem připravenou dokonalou strategii, jak zabránit, aby mě nevyřadila z noční jízdy zima. Jenže jsem se přes veškeré zaopatřování outdoorového oblečení úplně zapomněla soustředit na to, že mráz se baterce na handbiku (bez elektro posily nic neujedu) líbit nebude.

A to ještě důležitější, že bychom měli dost dobře znát trasu. 
Naladila jsem své spolujezdce slovy: "Pojedeme pořád z kopce a po silnici." Benny, který mě už zná, bral mojí hlášku dost s nadhledem, ale co následovalo, asi nečekal. 
Peggy zadala moji trasu do navigace, podle které projela celou Ameriku. Prvních deset kilometrů dokonalých. Motor šlapal, silnice, žádná auta, hvězdy a měsíc s jeho romanticky dramatickou tváří. Pak Benny zahlásil: "To nám to skvěle jede".

V tu chvíli jsme vjeli do první zkratky. Ze silnic byly polní cesty se zamrzlými kalužemi a z handbiku ledoborec. Což mé spolujezdce náramně bavilo. Následovaly další vychytané zkratky lesními cestami a křovisky. Zamrzlé kaluže se změnily v kolem stříkající blátíčko.

Tam začala klepat kosu má baterka, má jízda razantně zpomalila. Nakonec mě na 35 kilometru nabral Benny na gumicuk. To bylo to poslední, co jsem měla v plánu. Konec jízdy přišel na plovárně u Sázavy. Plavky jsme si holt nevzali. Samá komplikace a ještě jsme měli překonat děsivý blátivý kopec nad koupaliště. Zhodnotili jsme, že dál ne.

Ráno, v půl 11 jsme přivítali René Kujana a Martina Pagáče, kteří doběhli po 14 hodinách 103 kilácích. Bylo znát, že to pro ně byla pořádná výzva, ale je mi jasné, že dneska už se oklepali a vymýšlí další běžecké šílenosti. Nebo ještě ne? :-)

Díky za skvělou podporu Simoně Reichertové a Jana Hajkové. Díky mým báječným spolujezdcům.
A co mi z toho všeho vyplývá? Příště lepší trasa a náhradní elektro baterka :-D. Díky životu za nadupané nevšední zážitky! A díky vám všem, kteří podpoříte podobně jako my rodinnou lyžařskou akci vozíčkářů s dětmi.