Roman Charvát – sportovec tělem i duší

Romane, vím o tobě, že jsi sportovec tělem i duší. Prozraď nám, čemu všemu se věnuješ?

Za „zdrava“ jsem hodně běhal závody crosscountry, intenzivně se věnoval běžkám – i to jsem dělal závodně - v rámci republikových závodů. Dále jsem se věnoval florbalu, cyklistice, posilování, bojovým sportům, orienťáku, jachtingu aj. A já vlastně skoro všechny ty sporty dělám i nadále, jen vsedě. V SKV Praha jsem členem oddílu florbalu, outdooru a potápění.

A je nějaký sport, který jsi, coby vozíčkář, přibral mezi své záliby?

Je, je to potápění. Vždycky jsem se chtěl potápět - už od dětství - a moc mě to lákalo, ale nikdy jsem se k tomu nedostal. Teď se jezdím potápět s SKV Praha a je to úžasný – je to úplně jiná dimenze pod tou vodou. Byl jsem se potápět na Slovensku, na jezerech v Rakousku i na Elbě.

A další sport, kterému se teď, coby vozíčkář, pravidelně věnuji je plavání. Plavání beru jako zimní přípravu na letní handbikovou sezónu. Ale vlastně je to parádní rehabilitace pro celé tělo.

A který sport tě nejvíc baví?

Jednoznačně handbike. Když vyjedu na kole, tak se cítím svobodně, volně a tudíž i bez handicapu. Je to sport, který si dopřávám nejčastěji. Mám silniční handbike, dá se s ním sice jezdit i trochu v terénu, ale poslední dobou jezdím nejvíc po cyklostezkách a menších silnicích.

A závodíš na handbiku?

Jo, jezdím závody zvaný „Český pohár handbike“ (ČPH). V rámci půl maratonů, které se běhají po celé ČR, je ČPH přidružený závod.  Jde o soutěž handbikerů. Jedná se o cca 8-10 závodů během sezóny. Za každý závod a jeho umístění se sbírají body. Na konci roku se vyhlásí celkový vítěz ČPH. Celý ten závod je pod záštitou Černých koní. Ale jezdí se u nás i Evropský pohár (EHC) a toho se taky účastním, i když momentálně moc nezávodím kvůli zdravotním problémům s přetíženými pažemi. Závod probíhá v Lounech a v Praze na Strahově. Závodu se účastní spousta zahraničních handbikerů, kteří jsou většinou profesionálními závodníky. Je to trochu jiný zážitek, zajet si závod s mezinárodní účastí opravdových profíků.

A co zimní sporty?

Jezdím rád na monoski i na běžkách. Monoski je úplně super. Tam už jsem se dokonce přistihl, že mě to snad baví ještě víc, než za „zdrava“. Běžky mě také baví, ale ne tak, jako před úrazem. Běžky byly mnohem lepší, když mohl člověk ovládat a zapojit celé tělo.

Jak se jezdí na sledge běžkách? Musí být dřina jet do kopce, ale snad ještě horší je to z kopce. Jak se vlastně na takových sledge běžkách z kopce brzdí?

Špatně. Při sjíždění mírného kopce se dá přibrzďovat hůlkami. Když je kopec prudší, musím se úplně předklonit, propnout ruce i s hůlkami a brzdit špičkami rukojetí hůlek. Ale není to samozřejmě ideální. Například když je terén zledovatělý, tak to moc nejde. Nebo když je na trati nějaká nerovnost, dokáže to člověka pořádně rozhodit. A nejhorší je nakloněná rovina při jízdě z kopce, to pak ten terén pořád člověka táhne do strany – což v praxi znamená, že mnohdy pádům nelze zabránit a převrátím se. Proto je fajn, když mě při prudkých sjezdech doprovod pomáhá brzdit.

A dokážeš se zvednout?

To jo. Ale stává se mi také, že se mi vycvakne lyže. Její nacvaknutí už představuje určitou zručnost, ale i to zvládnu. Co je ale neřešitelné, je pád do měkkého a hlubokého sněhu. Z toho se fakt sám nevyhrabu a musí mi někdo pomoci.  Proto je důležité mít s sebou doprovod.

A co jízda do kopce?

Tak to je makačka. Když je kopec prudký stává se, že mi sledge podjíždí zpět z kopce dolů. Takže je to boj a velká dřina. Běžky jsou super, ale nesmí tam být zkrátka velké kopce.

Jak se chráníš proti prochladnutí?

Nohy mám nabalené jako cibule. Většinou na sebe natáhnu několikatery spodky z angorské vlny, tak čtvery až patery. Poté strčím nohy do dětského fusaku po dětech. A když je vlhko, tak je nacpu ještě do lodního pytle, aby mi nohy nepromokly a neprofoukly. Ale na druhou stranu vrchní část těla mám oblečenou celkem nalehko. Ale tam se hýbu a dobře prokrvuju, takže mi zima není.

A když jezdíš na závody na handbiku, nechystáš se taky na nějaké běžkařské závody? Co třeba Jizerská padesátka?

To bych moc rád. Nejdřív tedy asi zkusím jen Jizerskou „pětadvacítku“. Takže na to trénuju. A když není sníh, tak jezdím jen na vozíku – přidělám k němu Freewheel (takové větší kolečko, které udělá z invalidního vozíku tříkolku, která snadněji zdolává nerovnosti terénu) a odrážím se hůlkami. Je to náročné, ale hezky se při tom zapojí svaly horní poloviny těla a hlavně břišní svaly. Rád bych to zkusil už tuto zimu, ale záleží to na spoustě okolností: musí to dovolit situace s covidem, musí být sníh a to hlavní – nesmí mě nic bolet. Ono totiž to běžkování je ze všech mých sportů největší rasovina – plavání, florbal i kolo je proti tomu brnkačka.

Co ti sport dává do života?

Hodně, nebo vlastně skoro všechno! Nejen tolik potřebný a hodně důležitý pohyb, ale i setkání s ostatními vozíčkáři a přátelství. Při kolektivních sportech se člověk dost vyblbne a na společných vyjížďkách to má i tu přidanou hodnotu - pobýt v bandě báječných a podobně naladěných lidí.

Co bys vzkázal lidem, kteří nesportují?

Aby každopádně sportovali. Je to lék opravdu na všechno, člověk se může krásně realizovat, vybít energii, ale i dobít pozitivní energii, vyblbnout se, motivovat, prostě všechno. Krásně se při sportu vyčistí hlava a myšlenky. A ještě jednu báječnou věc to přináší – dá se na chvíli zapomenout na ten hendikep a užívat si jen tu čirou radost z pohybu.

Děkujeme pěkně za rozhovor!