MUDr. Helena Terberová – milovnice koní a silná žena

Helenko, co se stalo a jak jste se s tím zvládla vypořádat?

Co přesně se stalo nevím. Nejspíš si při cvalu kůň přišlápl přední podkovu a mě katapultoval kotrmelcem na zem. Nevydržely to horní hrudní obratle, lopatka a několik žeber. Ty obratle bohužel utlačily míchu, a tak, i když mě letecky transportovali do Liberce, kde mě ještě ten den operovali, můj trup a dolní končetiny si od té doby žijí vlastním, na mé hlavě nezávislým, životem.

První tři dny byly opravdu kruté. Nedovedla jsem si představit, co bude dál. Bylo mi jasné, že si nebudeme moci dovolit nadále držet naše stádečko koní a bylo mi do breku při představě, že to dcerám budu muset říct. Nedokázala jsem vymyslet, jak umožnit dvěma mladším pokračovat ve studiu, když budu bez příjmů. A z čeho budou holky žít. To, že zůstane moje ordinace bez lékařky, že velice brzy nebudou prostředky na nájem a na platy sestřiček, jen vršilo další bahno beznaděje. Hlavou se mi honilo, že jsem ještě neodevzdala podklady pro daňové přiznání a že těžko někomu vysvětlím, kde je najít. A že to pro dvě starší dcery musí být hrozně těžké se v této situaci připravovat na státnice na VŠ.

A pak přišli. Všichni. Stáli tam jak apoštolové kolem mého lůžka. Rodiče, bráška, dcerky. „Mami, neboj, my to zvládnem.“ „Ségra, ty se o nic nestarej, od toho jsme tu my, ty se jen dej co nejdřív do kupy.“ Části koní už holky našly nové majitele, ke státnicím na medicíně si Markétka přibrala moje daňové přiznání, bráška přislíbil, že se mi o rodinu finančně postará a moje maminka si vzala na starost ordinaci. Během té krátké doby dokonce našli i kolegyni, která pak na středisku pracovala. A jak mi to tak všechno sdělovali, já úplně fyzicky cítila, jak se vynořuji odněkud z temných hlubin. Bylo to zvláštní, i s tím lůžkem jsem najednou vyplula na světlo.

A pak už vlastně nic nebylo zásadní problém. Pár týdnů na spinálce, pár měsíců v Kladrubech, pobyt v Centru Paraple a šup zpátky do práce.

Po necelém roce od úrazu jste se k práci lékařky vrátila. Jaké to je být lékařkou vozíčkářkou? Co bylo nejtěžší?

Zpátky do práce jsem spěchala. Mamince v té době bylo již 80 let, tak jsem ji vystřídala jen co se podařilo vyřešit mou dopravu. V ordinaci mám moc šikovné a zkušené sestřičky, takže i když to zpočátku bylo trochu náročné, časem si všechno sedlo. Na sestřičkách je teď více práce, a navíc mě při některých úkonech musí přidržet, ale fungujeme. A co bylo nejtěžší? I při plné čekárně vyhlásit pauzu a postarat se o sebe. Až opakované uroinfekce mě to naučily.

Na koních už nejezdíte?

Ne. Už ne. Pro mě byla jízda na koni svoboda, možnost toulat se přírodou. Dlouhé roky jsem jezdila i závodně – vytrvalostní jízdy – až 160 km v jednom dni. Díky tomu jsem ze hřbetu koně viděla krásné kouty Evropy a nádherným zážitkem byl i závod v poušti UAE. Na koni jsem se znovu projela během pobytu v Parapleti. Nebyla to svoboda. Byla to snaha udržet můj nestabilní trup v rovnováze, zatímco jeden asistent mě jistil ze strany a druhý šel u hlavy koně a vedl ho.

Koně stále miluji. Ti, dcerám nejbližší, v rodině zůstali, a tak je mohu sledovat, jak se popásají a občas si jdu některého pohladit. A ani těch vyjížděk do přírody jsem se nakonec nemusela vzdát. Bráška mi přestavěl elektrovozítko od firmy Hecht, a tak se opět toulám po známých stezkách. Běhá se mnou můj asistenční pes a občas nás doprovází i někdo v sedle koně. To pak mám pocit, že jsem se vrátila o pár let zpátky.

Takže sport a pohyb byl důležitou součástí Vašeho života?

Ano, nedílnou.  Každoročně jsme jezdili lyžovat do Alp a splouvat Vltavu.

Po úrazu jsem se díky Parapleti dostala zpátky na vodu – jak na kánoi na Vltavě, tak na plachetnici na Nechranické přehradě. Zkusila jsem handbike, monoski, orientační běh, čtyřkolky, potápět se. Často jsme na akcích byly s kamarádkou Luckou Gachi a letos jsme spolu oslovily SKV Praha a vyrazily s vámi na lyže.

A jak se Vám líbil lyžák s SKV?

Moc. Úplně nás to nadchlo – mě i Lucku. Já jsem se dokonce na místo činu vrátila o tři týdny později v rámci akce lyžování s rodinkami. Tentokrát s nejstarší dcerou a její rodinou.

Je úžasné, že se na obou pobytech sešli moc fajn lidi, mezi kterými mi bylo opravdu dobře. Obdivuji asistenty, kteří připravují a přenášejí všechno vybavení a pak ještě nosí nás vozíčkáře do aut, z aut, do monoski a zase z nich. Na svahu si nezalyžují, jen každý hlídá svého klienta. Jsou úžasní. Patří jim můj obdiv a velký dík.

Plánujete ještě další sportovní akce?

Ano, určitě. Koncem jara s Luckou pojedeme na vodu. Ráda bych si zopakovala i jízdu na plachetnici a na handbiku. Vlastně bych ráda vyzkoušela vše, co SKV nabízí.

Pokud všechno dobře dopadne, vyrazím s Electric Eccentric na puťák po Vysočině. Z loňska mám spoustu krásných zážitků, kdy jsme s touhle partou na elektrických vozících putovali kolem Ohře, spali ve stanech, během 4 dnů ujeli 100 km a zažili spoustu zábavy.

Vidím, že sport a pohyb zůstávají i nadále důležitou součástí Vašeho života. Co byste vzkázala vozíčkářům, kteří nesportují?

Že je to škoda, že přicházejí o spoustu zážitků a tím i možností tvořit si krásné vzpomínky. Nemusejí přímo sportovat, ale neměli by sedět či ležet doma bez kontaktu s okolím. A pokud by je sport lákal, ať to určitě zkusí, není se čeho bát. Nejde o výkony, jde o zábavu. V SKV i v Parapleti jsou ochotní a zkušení asistenti, kteří pomohou.

Mně sport otevírá nové obzory a dobíjí baterky.

Děkuji pěkně za rozhovor.